Moco

Chudák slečna (paní) Natalia Germani. Je to další devalvace ženství a ctností, které by mohli být zcela normální vlastností. Namísto toho je úpadek považován za „úspěch“. Ano ženy jsou krásné a ta erotika je „přitažlivá“, elektrizující, šokující atd. Ale jaký je přínos? Za mě zklamání z vybraného tématu, i z účasti Natalie Germani. Císařovská tlačí do mainstreamu dojem, že točit porno je „in“ a že žena je „prázdná nádoba“ jako objekt sexuálních tužeb a jako taková je „obdivuhodná“ nebo „úspěšná“. To se nakonec vymstí (už vymstilo) mnoha ženám - holt „revoluce požírá vlastní děti“ jak se říká. Za mě kulturní odpad kinematografie. A to nehodnotím, kameru, „herecké výkony“ nebo hudbu - prostě když vytáhnete z kanálu kus ***, dobře to nasvítíte, natočíte ho ve skvělém rozlišení, dodáte pěknou hudbu a uděláte tomu velkou reklamu - bude to stále jen ***. „Honimírové všech zemí“, jak je nazval J. Budař ve filmu Román pro muže, se mou možná nebudou souhlasit. To že hlavní postava umírá v mladém věku je asi jediným tragickým mementem pro ženy, které by její „úspěchy“ chtěli opakovat, není to však uměleckým mementem, ale faktem ze života. Čeho se ale obávám je to, že kultura (filmová tvorba) by měla divákům předávat nějaké hodnoty - co si režisérka scénáristka (nebo představitelka) vytyčila jako cílovou hodnotu svého filmu pro diváky? Jednou mi v divadle kdosi řekl, že umění má „šokovat“ - to je přesně ta mýlka, kterou pravděpodobně trpí i tento snímek. Ano chápu argumenty, že jsou tam mementa z prostředí vrcholového sportu a toho, jak se tělo odděluje od duše (osobnosti) a dívá se na něj jako na „nástroj úspěchu“ - paralela ve sportu i v pornu. Zatím jsem v tom PR žádný morální postoj nezachytil... porno dělá PR a pro poučení si musí divák dojít sám...

Pokud od pohádky čekáte trefné postřehy o životě a jeho zákonitostech, potom Perinbabu oceníte. Svižný příběh, který si neláme hlavu s logickými mosty, což je pohádkově osvobozující, koření Jakubiskův humor, zpodobnění i fantazie.

Zajímavé souvislosti mezi desetiletí připravovanou politickou agendou, stoupajícími cenami potravin, krachováním malých farmářů a nabídkou "nových forem lidské výživy" v podobě výrobků z červů a kobylek. Nemyslitelné se stává skutečností a otázkou je, proč jsou nuceny ke krachu malé farmy a velkochovy zůstávají nedotčeny nebo jak může u všech všudy chov krav ovlivňovat globální oteplování? Nejprve to nedává smysl, ale poté začínají jednotlivé události zapadat do celkového obrazu, který se spíše začíná jevit jako dlouhodobě připravovaný plán. A jaký má být cíl a výsledek plánu? No to ať si každý promyslí po shlédnutí snímku a vlastním výzkumu sám. Závěry jsou za mě zajímavé.

Film byl plný unikátních záběrů, utkvěly mi v hlavě německé vzducholodě, které vyváděli vojáci z leteckých hangárů, dunění bomb, které v nočním tichu dopadaly z letadel na německé území, lidé, kteří chodili v ulicích Francie, Holandska a Londýna. Snímek nakonec dostal podobu dialogu dvou českých válečných hrdinů, který je plný trefných glos, vyprávěných upřímným jazykem teprve sedmnáctiletého Richarda Husmanna a o deset let staršího, ale o nic méně bystřejšího Františka Fajtla. Za mě jsou staří dobří Češi (Good old Czechs) něčím, co stojí za to vidět. A díky za dobře odvedenou práci, kterou jsem se v kině opravdu bavil, byl jsem překvapený a také zmrazený hrůzami války. Ještě bych rád zmínil hudbu. Skladatel Stroon využíval zvuky tu a tam zachycené v dobových záběrech, které mají převážně charakter němého filmu. Stroon bere například akceleraci leteckých motorů nebo hudební tóny trubek, které rozpracovává do dlouhých hypnotických tónů a vtahuje tak diváka hlouběji do děje.

Při hodnocení filmů se snažím hledat jejich kladné stránky a hodnocení mám zpravidla vysoké, protože na slabé snímky ani nechodím. V případě Jáklova filmu o Žižkovy jsem se celkem těšil a fandil jsem tomu, ale výsledek mě velice zklamal. Je to historicky poprvé co dávám filmu hodnocení „odpad“, jak se tomu dříve říkalo na ČSFD. Tato bezduchá, brutální mlátička, postrádá snad všechno, co dobrý film měl mít a pro náročnějšího diváka nenabízí nic. Snad kromě kostýmů, výpravy a určitých vizuálů. Jákl promarnil příležitosti, které mu téma a historie nabízeli a uzavřel se v nekonečných akčních scénách, které nesou silně hororový nádech, možná proto, že jeho předchozí snímek byl horor. S tak velkými financemi, takovou reklamní kampaní, teď diváky v celé zemi zve na snímek, který má mizivou kulturní hodnotu. Po novinářské projekci Žižky, která byla hustě obsazena novináři ze všech českých médií, jsem hned druhý den byl na jiné projekci v kině Pilotů. Na novém českém dokumentárním snímku Good old Czechs a musím říci, že ten měl co do invence, nápadu, příběhu, vtipu a skvělosti mnohonásobně vyšší hodnotu, ale také mnohonásobně nižší účast novinářů. Je to jako by dnes média zajímal zejména dobře financovaný „odpad“. Omlouvám se pane Jákle, ale čekal jsem od Vás mnohem, mnohem více. Snad někdy příště. Dávám alespoň 15% za kostýmy a výpravu. DOPLNĚK (16. září 2022) - je fakt, že mě násilí a bezduchost filmu silně znechutili, ale jak jsem psal, má snímek alespoň dobré kostýmy, výpravu a kameru. Dalo to spoustu práce a to je pravda si zaslouží alespoň nějaké uznání tak měním hodnocení z odpadu alespoň na těch 15%. DOPLŇĚK (19. září 2022): S odstupem několika týdnů a po vyprchání šoku z brutálních scén bych rád doplnil, že úvodní část snímku rozehrává Jákl celkem dobře. Historická zápletka a představení hlavních postav jsou zajímavé a divák může napjatě očekávat co bude dál. Po únosu Kateřiny se ale příběh zúží na nekonečné honičky v lese, v tunelech a zabíjení, kdy tu má Kateřinu jeden a potom zase ten druhý. Ve zbývající části stojí za zmínku tři věci. Jak Žižka vyrábí první opevněný vůz, který se později stane základem pověstné vozové hradby a překovávají se cepy, kosy a srpy na bojové sudlice a hřeby pobité cepy. Dále situace, kdy Žižka vypustí na Zikmundovy vojáky z klece Lva. Je to dobře promyšlená metafora toho, jak Žižka vypustil na Zikmunda husitské válečné hnutí, které postupně rozdrtilo všechny jeho jednotky. A na konec závěrečná scéna, která ale zůstává nevyužita a zastaví se v chvíli, kdy se křižáci řítí na husitskou vozovou hradbu. Ta mohla pokračovat třeba pomocí vypravěče a zobrazovat na mapě, kde všude Žižka Zikmunda porazil a jak rozprášil i jeho křížové výpravy.

Tvůrci snímku Kde zpívají raci ho do kin posílají jako romantické drama, ale při bližším pohledu je jasné, že hodnotit ho pouze jako romantické drama nebude stačit. Je to proto, že má několik vrstev a rozvíjí více než jedno tématické vlákno. Na jedné straně ukazuje harmonii a krásu přírody a také to, jak může těžce zkoušená lidská duše v přírodě nalézat útočiště, krásu, smysl a svoji vlastní rovnováhu. Na druhé se řeší rovina morálky a víry. Autoři kombinují několik filosofických a náboženských pohledů na život a samotné základy morálních hodnot. Více k filmu zde.

Myslel jsem si, že alespoň obecně chápu, co se na Slovensku stalo. Dokumentární snímek Matta Sarneckyho mě nejenom vyvedl z omylu, ale způsobil, že mi obrazně řečeno „spadla čelist“. První "šok" je zpráva, že jádrem snímku je 70 terabajtů dat, které „někdo“ zaslal investigativním novinářům v České republice. Zdroj se údajně obával, že data „budou smazána“. Tato nálož informací obsahuje celý vyšetřovací spis spojený s nájemnou vraždou slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Investigativní novináři i filmový tvůrci chytře rozložili síly mezi množství jednotlivých aktérů, a tak ani vyšetřování ani produkce nestojí na jednom člověku nebo jedné organizaci. Z celého snímku se stala velká mezinárodní koprodukce. Za mě - běžte se na to podívat...

Snímek Prezidentka je pokusem o renesanci úřadu prezidenta České republiky a v podstatě celé české společnosti a jejích hodnot, alespoň na plátně. Je to snímek o nápravě věcí dnešních pod heslem: „Ne všechno, co je rozbité na kousky, je ztracené“. To, že se prezidentka Kateřina Čechová zamiluje do sochaře, který obdivuje stará sochařská díla a restauruje (obnovuje) rozbité sochy, symbolizuje režisérův vzkaz divákům. A sice, že je třeba se vrátit k tradičním hodnotám a napravit, to co se časem rozbilo a opotřebovalo. Slovy postavy prezidentky Čechové: „Tradiční hodnoty drží naši společnost pohromadě.“ Co bych ale snímku osobně vytkl je opakované propagování environmentalismu a vykreslování „globálního oteplování“ jako největší výzvy naší doby. Prezidentka v podání scénáře od Evžena Gogela je oddanou environmentalistkou a toto téma ve snímku autor scénáře „protlačuje“ hned několikrát.

Konečně někdo ve světě bezduchých akčních thrillerů, zabíjení a střílení natočil něco, co jde k jádru věci, jádru každodenního života a podporuje zaplať Pán Bůh nějaké morální hodnoty. Má to kulisu uměleckého filmu, který využívá dlouhých záběrů na tváře postav a pomalého tempa, aby diváky zastavil a přiměl je soustředit se na drobné nuance lidských charakterů, drobných sporů a projevů lásky. Zatímco Jáklův Žižka tvrdí, že vyhraje ten, kdo účinněji zmasakruje ostatní, snímek Slovo říká, že pod tímto světem, mimo zraky filmových kamer, žije něco většího, něco, co dnes přežívá už pouze ve formě morálních hodnot nebo tradiční kultury, a co se dříve otevřeně nazývalo vírou v Boha. Za mě zajímavý snímek, nebude pro každého a každý ho také nemusí úplně pochopit. Není to totiž jen o tom co vidíme na plátně, ale co vidíme v sobě. Děkuji za další pěkný snímek.

Je to jako nořit se do pavučiny vztahů a do pozadí otázek - kdo je konečným vlastníkem firem, kdo drží rozhodující množství akcií a tedy kdo ovládá výrobu, média a ovlivňuje politiky zemí světa? Moc se mi líbí klidný hlas Kevina Stocklina - opravdu zajímavá osobnost. Za mě 100% - aktuální téma, vysoce třaskavé, expertně rozebrané - díky za odvahu a odbornost.