Davered

Už úvodní montáž prakticky automatizované výroby sirek je fascinující. Následuje film bez dialogů (postavy spolu nekomunikují a když už promluví, tak nemluví spolu, ale na ostatní) u kterého by se střídavě dalo smát, plakat, a mnohdy obojí zároveň. Ale celé by to bylo "jen" velmi dobré, nebýt hodně překvapivého zvratu, který hlavní hrdince, do té doby jen zmítané rozmary druhých, dá sílu uchopit svůj osud do vlastních rukou.

Ze všech filmových mayovek ta nejdražší, nejvýpravnější a nejdelší. A, subjektivně vzato, snad i nejlepší. Z Maye zůstala jen jména postav, což je ale svým způsobem snad i pozitivní. Výsledek má totiž spíš než k nějakému naivnímu dobrodružství blíž k temněji laděnému westernu. Je tu celá řada památných scén, za všechny především ta se střeleckým soubojem (vajíčko). Nutno vyzdvihnout také famózní vizuální stránku--je nutnost vidět to na co největším plátně.

Krimi naruby. A zaroven prilezitost sledovat ne jednu, ale hned dve silne zenske postavy, ktere jsou schopnejsi nez jejich muzsti kolegove a trdosijne odhodlane dosahnout sveho. Druha rada je uz trochu pritazena za vlasy, ale stale nadmiru dobra zabava.

Hodnotim dokument, ne album (z cehoz by si tady mnozi mohli vzit priklad). Velke mnozstvi zajimavych informaci o pozadi prakticky kazde skladby (paradoxne s vyjimkou te nejdelsi) z kriticky nejocenovanejsiho alba Queen, diky kteremu si posluchac muze samotnou desku jeste vic uzit.

Opravdu prakticky dokonaly Don Giovanni. Pod vypravou se podepsal Franco Zeffirelli--ostatne v te byla i starsi verze z Met z roku 1990. Toto o 10 let mladsi zpracovani je ovsem lepsi jak co se tyce obsazeni, tak s ohledem na technickou kvalitou zaznamu (nema daleko do HD kvality). Ostatne spojeni Mozart-Levine-Terfel-Fleming je zarukou kvality, o cemz svedci i rovnez vynikajici Figarova svatba z roku 1998.

22. prosince. Prazdne hlediste Komische Oper Berlin. Na jevisti komorni program pisni Kurta Weilla z doby jeho americkeho exilu (tedy relativne malo znamych v porovnani s jeho nemeckou tvorbou). Jen piano a prekrasny zpev Katharine Mehrling. Vesele, smutne, horkosladce nostalgicke.

Plejada peveckych hvezd, ktere zde predvadeji zivotni vykony. Nejen Plishka, ale Renatta Scotto, Tatiana Troyanos, a predevsim Sherrill Milnes. Jedinym slabym clankem je tak prkenny Vasile Moldoveanu v titulni roli--byt zde misto nej Domingo nebo Pavarotti, jednalo by se o naprosto dokonale predstaveni.

Pozor, Acrobat i deda jsou mimo misu a komentuji/popisuji uplne jinou verzi z roku 2010 (ve ktere se Domingo objevil uz jako baryton v titulni roli). Vazne tak jde brat jenom komentar Marci a nelze nez s ni plne souhlasit. Jedinecny trojlistek MacNeil-Cotrubas-Domingo se o 4 roky pozdeji spolu objevil v taktez dokonalem zaznamu La Traviaty. Vytknul bych snad jen trochu mene presvedcive herectvi v uplnem zaveru, ale vsechno ostatni je tak perfektni, ze ani to moc nevadi.

Velmi strohe a minimalisticke zpracovani Wagnerovy opery (cemuz prispiva i ponekud nizsi kvalita video zaznamu, evokujici spise inscenace o deset ci dvacet let starsi), ale prave to dava skvele vyniknout hudbe. A jaka je! Dokonala krasa a opravdu transcendentni zazitek.

Neodolatelna vzpominka na casy, kdy se na fotbal chodilo v burince a obleku, mezinarodni zapasy se dalo jen poslouchat v radiu, a Zide mohli v Praze bezstarostne zit bez strachu o vlastni krk (a jeste o tom zertovat).