Král Artuš: Legenda o meči

Pane na nebi! Dark fantasy v kulervoucí vizuální palbě, kde je všechno tak strašně over the top, až plně rozumím divákům, kteří to pošlou do splašků. Tohle bere všemožné žánrové motivy a lepí je na oprýskanou historku s chutí, při které byl režisér naposledy před sedmnácti lety. U intra s gigantickými slony jsem ještě trochu váhal, ale pak v geniální střihovce Artuš dospěje a já věděl, že je to doma, protože dojde i na Ritchieho milovaný běh po schodišti s Pembertonovým úderným podkresem, přičemž to nezaostává ani při trikových orgiích, kdy všichni věděli, že se můžou urvat ze všech řetězů, včetně herců. Jude Law hraje záporáka ve stejném stylu jako Mladého papeže a je to naprosto dekadentní bomba. A Charlie Hunnam? Už v Pacific Rim mi přišlo, že na sladkého idola holek 20- má podezřele charismatu a tady ho úročí v nejlepší možné formě. Dost jsem nad cestou do kina váhal, trailerová kampaň byla hodně mdlá, ale když vidím, že při rozpočtu 175 milionů to má celosvětově vyděláno (2 měsíce po premiéře) cca 145 milionů celosvětově, je mi jasné, že to u Warnerů někdo kardinálně podělal. Nejlepší fantasy od Pána prstenů. (22.07.2017)

Očekávání byla minimální a výsledek? Největší překvapení letošního roku. Ritchie opět jede na své vlastní vlně a tentokrát perfektně kombinuje artušovskou legendu s temnou fantasy britských končin. Na pohled delikátní záležitost, kterou navíc skvěle podtrhuje Pembertonův soundtrack vycházející z britské kultury a testosteronem nabité dynamiky celého filmu (The Devil and Huntsman - lahůdka). Hunnam je i přes svůj věk vycházející sympaťák (vousy mu svědčí) a Law pokračuje ve svém zažitém mistrovství. Příběh potěší všechny milovníky středověké fantastiky a rozhodně neurazí - nevím na čem ti amíci jedou, ale jejich hodnocení považuji za ztrátu zdravého rozumu... Logan je z mé strany překvapivě překonán a já pocítil takovou radost, jakou jsem měl naposledy u Kingsmanů, nebo Civil War. (06.06.2017)

Řečeno bez servítku, nemohu si pomoci, ale nechci moc srovnávat nesrovnatelné, ale při srovnání s Excaliburem, což je obdoba, vychází britský film mnohem lépe. Prostě zážitek, který zanechá v člověku trvalou stopu. Zatímco Král Artuš: Legenda o meči je zkrátka film, po jehož zhlédnutí vyjdu z kina a druhý den nevím, že jsem ten film vůbec viděl. (03.09.2017)

Trailery na nového Krále Artuše byly spíše průměrné a málokdo se na něj vyloženě těšil, o to více jsem byl překvapen spokojenými recenzemi a pozitvním přijetím. Guy Ritchie má hodně osobitou režii a velmi vyčnívá nad ostatnímí, především střih je podán velmi efektivně a originálně. Charlie Hunnam je sympaťák a do role sedl jak prdel na hrnec, Jude Law jako záporák taktéž neobvyklá a zajímavě podaná role. Akce zde až tak moc není, ale když na ní příjde je vcelku schopná, především finále je slušně našlápnuté ( Obří had vede),potěší i soundtrack a špinavý vizuál skvěle dokresluje atmosféru. Žádná velká pecka, ale zábavná jednohubka a z Fantasy žánru rozhodně to lepší, co se za poslední dobu zrodilo. 75% (17.06.2017)

Krátká verze komentáře pro generaci mileniálů s poruchou pozornosti: KRÁL ARTUŠ: LEGENDA O MEČI je - méně odborně napsáno než následující řádky - nedostatkům navzdory totální námrd a nejlepší dark fantasy od BARBARA CONANA. Dlouhá verze komentáře: Tento v zahraničí komerční i kritický fail je především dokladem toho, že Guy Ritchie je rozjížděč franšíz, které nikdy nedorazí do cíle (SHERLOCK skončil po dvou dílech, KRYCÍ JMÉNO U.N.C.L.E. vzhledem k propadu v kinech zatím u prvního). A stvrzením, že tento tarantinovský epigon (spolu)píše a režíruje esteticky úchvatná díla, která mají společné zpřítomňování samotného procesu poskytování otázek a odpovědí na úrovni vyprávění a stylu. Poetiku má jednotnou, ozvláštňující je akorát zasazení do na oko jiných žánrových (dark fantasy) a historických (artušovské legendy) tradic. LEGENDA O MEČI přitom efektivně kombinuje poetiku (zpřítomňování narace) se zvolenou tradicí (hra s legendami usazenými kolem kulatého stolu), protože legendy byly vytvářeny, šířeny a proměňovány hlavně ústně._____ Ve filmu tak může být řada montážních sekvencí vycházejících z rozpravy postav, která má podobu jednou flashforwardů (záblesků budoucího dění), jindy flashbacků (vzpomínek na budoucnost), onde zase flashsidewayů (mentálních projekcí možných věcí příští), támhle zase nespolehlivých pasáží, případně kombinace několika časových rovin a vizí či představ, protože proč ne. I ve zvukové stopě je slyšet cockney nářečí a v hudební staroanglické balady či zesilující dechy, které nejsou součástí světa příběhu atd. Jasně, má to své nedostatky. (Vyprávění založené na zpětném vyplňování mezer z výpustkového úvodu je místy ubíjející. Stavění toho povědomého z cameloťáckých legend do nového kontextu je zase odvislé od znalosti předchozích zpracování od Bressona přes Boormana či Pythony až po uctivější hollywoodské verze. Není to pro mimetické mimoně a mimoňky, protože tohle na rozdíl od podobně neuctivého Scottova ROBINA HOODA nelze interpretovat jako reflexi soudobé situace v Anglii.) Neva, místy jsem fapoval nemálo, i když nejsem cílovka (= chlapci, jimž ještě nesestoupila varlata). (17.05.2017)