F. L. Věk

Jeden z nejzářivějších klenotů české televizní tvorby, který by se dneska prostě už nenatočil. Jako český patriot shledávám období českého národního obrození velmi přitažlivým, a možná právě proto nedám na tenhle seriál absolutně dopustit. Celý Věkův příběh je podaný takovou příjemně laskavou formou, takže věřím, že i po čtyřiceti letech je přitažlivý i pro dnešní mladou generaci (byť možná ještě ne teď, ale časem se k němu dostanou). V seriálu se představí celá plejáda těch nejlepších český herců své doby a myslím si, že pro samotného Radoslava Brzobohatého byla titulní úloha jedním z vrcholů jeho kariéry. Osobně považuju F. L. Věka za nejlepší český seriál všech dob (a při pohledu na dnešní tuzemskou seriálovou produkci dost pochybuju, že se mu někdy něco byť jen přiblíží). Btw nechápu, co komančům tak strašně vadilo na tom posledním, třináctém dílu, že se nesměl vysílat. Možná ta Věkova věta: „Copak se dají myšlenky zakazovat?“ - to se soudruhům asi fakt nelíbilo... (07.12.2010)

Tohle je moje srdeční záležitost. Pamatovala jsem si z něj jen tu národní písničku, kterou zpívala maminka svému synáčkovi. Časem se František naučil spoustu věcí, koupil klavír a mamince tu píseň zahrál a ona zpívala. Slyšet po letech znovu titulní melodii byl pro mně balzám na duši. Vrátit se do doby, kdy se více chodilo pěšky, než jezdilo na koni nebo v kočáře.Lidé tam měli k sobě blíže, více spolu mluvili, zpívali a hráli divadlo po hospodách. (12.02.2009)

Jeden z nejlépe natočených seriálů, navíc z historického období hledání české identity. Excelentní zejména Radoslav Brzobohatý, který podle mě tímto natočil svůj nejlepší počin herecké kariéry. Neuvěřitelně rozsáhlé, co do informací a překvapí i veliké využívání dobových kostýmů. Kdo chce nakouknout pod pokličku základů češství, musí to vidět. (10.07.2012)

trochu jsem se rozhodovala.....před lety bych dala jasně čtyři,seriály jsem měla docela v oblibě - ale to jich nebyly nadupané všechny tv programy,že?a chudák F.L.Věk to schytal za všechny....v současnosti jsem tak dala o bod míň,i když se mi líbí jak černobílá,tak výběr herců a výprava....připadá mi to takové rozvleklé nebo co,zkrátka - sice těch pět dílů pana Jiráska asi nejde nacpat do pěti dílů filmu,ale kdyby na to přišlo,dneska by kvůli mně seriály delší než čtyři díly snad ani nemusely existovat :-) (23.03.2014)

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)