1917

Je to gimmick, nebo ne? Tahle otázka se vkrádala už od zveřejnění prvních informací o Mendesově (a ve snad ještě větší míře Deakinsově) uchopení jedné prvoválečné epizody. No, a pravda je taková, že bohužel to tak opravdu je. Příběh je sám o sobě banální, což by vůbec nemuselo vadit, neboť i na značně úsporné ploše ukazuje velké množství válečných hrůz, s nimiž se tehdy museli (nejen) vojáci potýkat. Jenže za mě je problém v tom, že Mendesova zákopová momentka nepřidává do ranku kvalitních válečných snímků nic moc nového. Opět se dozvíme, že válka je špinavá a nečestná, nikdy nekončící a nesmyslná, prolezlá byrokracií, ale možná i skýtající určitou naději a nový život. V zásadě tedy totéž, co se dozvíme už někdy od 60. let. Zde je tedy v hlavní roli Deakinsova kamera, která se celou dobu snaží balancovat mezi vysoce inscenovanou uměleckostí (dávající vzpomenout třeba na Bélu Tarra či Hou Hsiao-Hsiena) a zdánlivě realistickou přirozeností, jak ji známe ze standardních hollywoodských válečných bijáků. Vyznění je proto někde na půli cesty, ale nutno uznat, že od Lubezkiho jízd v Birdmanovi si nikdo v Hollywoodu nedal takovou práci s komponováním záběru a konstantním posunem napříč mizanscénou. Zdá se tedy, že mám trochu problém s konceptem a tím, jak se snaží hrát na efekt. Jenže přestože toho pod hezkou skořápkou moc nenacházím, musím uznat, že vytyčený styl byl dodržen a cíl naplněn. Mendes udělal přesně to, co chtěl, a pomohli mu i výborní George MacKay a Dean-Charles Chapman v hlavních rolích. Potěší i camea Firtha, Cumberbatche, Scotta, Stronga a Maddena, kteří i velmi omezený prostor dokážou ovládnout. Výsledkem je velmi povedený film a od A do Z napsaná učebnice pro kameramany – a to vlastně asi i stačí. (01.04.2020)

1917, aneb cesta dvou mladých vojáků mezi Colinem Firthem a Benedictem Bumberbatchem působí jako něco, co jsme už mnohokrát viděli. Ale i když se to může stát, válka zkrátka hraje a její boje, emoce a dilemata vás strhnou. Sam Mendes má na tomhle příběhu osobní zainteresovanost a je to poznat, přistupuje k němu poctivě a emotivně. Válečný žánr nevyhledávám, ale tímhle snímkem jsem se nechal strhnout rád. A rád jsem aspoň jednomu z velkých filmů roků 2019/2020, které jsem zhlédl o prázdninách, dal nadprůměrné hodnocení. (17.08.2020)

Technická stránka dechberoucí, logicky děravé a ve vztahu k historickým reáliím ne příliš věrohodné. Přesto hodnotím vysoko, zážitek je to silný, i když opět, spoléhající především na technické provedení. Nejlepší je první třetina a závěr, prostředek ve městě a s ženou a dítětem sice sám o sobě špatný není, nehodí se ale ke zbytku a upřímně řečeno se nehodí do roku 1917, je to trochu umělá snaha tvůrců dostat do filmu další emočně vypjatou scénu a zužitkovat to mléko. George MacKay si rozhodně zaslouží pochavu za nepochybně i fyzicky náročné natáčení. (13.02.2020)

Zážitek to je, ale byl by „podstatně“ intenzivnější, kdyby Sam Mendes víc myslel na diváka a méně na poklepání po ramenou. Ano, předlouhé scény bez střihu jsou moc fajn, ale silný dojem navodí v nekonečných zákopech, jakmile ovšem hoši vylezou ven, trochu to ztrácí smysl a hlavně osobitost. Symbolem první světové války jsou právě zákopy plné bláta a hnijících mrtvol i zátarasy z ostnatých drátů. Přes ně se musejí dostat dva mladí britští vojáci, kteří právě zahájili závod s časem, který rozhodne o životě nespočtu jiných mužů. Mendes poctivě střídá žánry a už nejednou dokázal, jak dokonale umí pracovat s příběhem a herci (Americká krása, Nouzový východ) i se samotnou formou (Mariňák). Jím tentokrát zvolený postup ovšem snímku krapet bere tempo a rytmus. A někde v polovině stopáže ztrácí (což mrzí nejvíc) emocionální kontakt s divákem. 75% (25.01.2020)

Na počátku byla výzva, po ní přišlo čarování.. Počin dvojice Mendes, Deakins, čerpající z Weirova Gallipoli a držící se technikou natáčení Hitchcockova Provazu, brilantně zrcadlí skutečnost, že v každé válce vládne forma nad obsahem. Od stromu po strom skrz peklo nikoho, kolem sinalých tváří, z nichž odchází život a přes těla, z kterých už dávno vyprchal. Absence bitevní vřavy dodává na působivosti, protože strach je vždycky živen budoucností, nikoliv okamžikem přítomnosti.. Jedna věc mně ale neštymuje. Proč rozkaz k zastavení útoku neshodili nad svým postavením z letadla, což mimochodem bylo během 1. světové války běžnou praxí? Nebo to alespoň mohli zkusit s Kropenatým Jimem.. (27.01.2020)