Bo Burnham: Inside

„genialita filmařského řemesla a…“ Jeden člověk, jedna kamera, čistá kreativita a snaha o to pobavit a rozesmát lidi v situaci, která nikomu z nás nebyla příjemná. Tohle je prostě moje srdcovka, nezměrná porce humoru, která je podbarvená takovým prázdnem a strastmi co Bo Burnham zažíval. Tenhle balanc mezi humorem a vážnými tématy je v perfektní rovnováze. Film jsem viděl nejméně třikrát a po dokoukání mám vždy jiný pocit, na první shlédnutí je to neskutečná euforie, ale čím více se ponoříte do snímku, začnete vnímat jeho implicitní význam, a to jakou bolest musel autor zažívat. Umění je subjektivní, stejně jako humor a já bych tento film nazval jako ...umění. (31.07.2022)

Anti-kapitalistických pořadů není nikdy dost. Zvlášť to platí v tomto případě, protože 'Inside' je levičáckej hudební bizár, v kterým se Bo Burnham potřeboval vykřičet a vyzpívat do světa, jak moc je naše společnost v hajzlu. A to se mu povedlo na výbornou, poněvadž natočit takovou experimentální šílenost jenom v obýváku chce kuráž...... Nejlepší songy: 'How the world works' a 'White woman's Instagram'. (16.01.2022)

V roce 2018 natočil Sacha Baron Cohen sérii Who Is America?, kde krom jiného vystupoval jako Dr. Nira Cain-N'Degeocello, karikatura liberála, co se na každým kroku omlouval za to, že je cisgender bílej chlap. Netušil jsem, že je tři roky poté možný, aby někdo tuhle sebemrskačskou, bolestínsky narcistní polohu docela upřímně vytěžil. No, i když upřímně. On to Bo Burnham všechno samozřejmě reflektuje naprosto dokonale, a to hned na několika levelech, dokonce i to, že si uvědomuje prázdnotu téhle svojí metareflexe... ale pak mu nezbývá než znovu pokrčit ramínky a začít pět o povrchnosti bílých holek na instáči, ve čtvercovým formátu, of kóz, haha. Prvních zhruba patnáct dvacet minut je nejtěžší cringe, co pamatuju. Zpívat o tom, jestli si z téhle hrůzné doby můžu vůbec dělat legraci a pak neudělat jedinej vtip, to je vlastně výkon, ovšem nevím, na jakou stand-up paralympiádu ho přihlásit. Tohle proboha není stand-up ani komedie, to je do sebe zahleděná mileniální performance s chrupem vetchýho dědouška bez protézy. A nejhorší je, že i ty jakože "depresivní" stavy jsou staged as fuck a nelze jim věřit ani vteřinu. Slavoj Žižek před pandemií pořád dokola opakoval jeden židovskej vtip. V něm se do nebe dostane rabín, židovskej obchodník a obyčejnej Žid. Rabín říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Obchodník říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Pak přijde na řadu obyčejnej Žid a říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Načež rabín strčí ramenem do obchodníka a říká mu: "Kdo si sakra myslí, že je?!" Ta nejvyšší forma privilegia je moct nekonečně shazovat a bičovat sám sebe. Burnham to dělá devadesát minut v kuse a neriskuje přitom vůbec nic. (11.06.2021)

Inside je jistě zajímavý svým časosběrným formátem. Touto délkou přípravy ale pro mě zároveň lehce devalvuje výsledný produkt - tu řadu povedených scén, které dokázal vytvořit jeden člověk. Je tam totiž taky několik pasáží, u kterých vyloženě chyběl režisér, který by Burnhama upozornil na zjevné nedostatky. ___ Bylo by zajímavé zjistit kolik materiálu zůstalo nevyužito. Lidl Father John Misty (02.06.2021)

Tak 3,5 hviezdy. Celkom komplikovaný oriešok na analýzu - s rôznymi vrstvami, z ktorých niektoré pravdepodobne sám Burnham nezamýšľal. Čo tu funguje dobre: Zachytenie ducha doby - ak sa ma budú jedného dňa deti pýtať, aká že bola tá pandémia, pustím im tento film. Pocity osamotenia, tvorcovskej krízy a depresívnej epizódy sa tu darí výborne prenášať na diváka. Vrámci toho že ide plusmínus o one man project z jednej miestnosti, je to neobyčajne kreatívne, plné nápadov - a to prekvapivo nie len hudobných, ale i vizuálnych. Stále je vtipný - a do istej miery i sociálne uvedomelý - bavili ma ponožkové piesne o sociálnej nerovnosti v US, či Jeffovi Bezosovi. :) V závere to funguje i emočne - All eyes on me je naozaj veľkolepý záver tejto intímnej spovede - sám som mal slzy na krajíčku. Čo tu nefunguje dobre: Burnhamov narcistický egocentrizmus. Netreba samozrejme zabúdať že ide o privilegovaného, bieleho, finančne značne zabezpečeného mladého umelca s rodinou, priateľkou a možnosťami tvoriť podľa svojho gusta - trochu nechcene zábavne potom pôsobí jeho martýrska poloha človeka, ktorý si musí (rovnako ako ostatní) pretrpieť rok v karanténe a rúti sa mu z toho svet. Očividne inscenované scény, pri ktorých sám seba (!) točí ako plače, už hraničia s cringom. Takisto jeho white saviour komplex - časť filmu sa ospravedlňuje za svoju politickú nekorektnosť - ktorou už tu ale takmer vôbec neoplýva. Kde sú tie provokatívne vtipy, o ktorých v úvode hovorí? Vynikajúci komentár tu napísal Traffic, s ktorým síce v niektorých bodoch nesúhlasím (myslím, že mental health je dôležitá téma na riešenie a to že ide o privilegovaného white male atď. neznamená že aj jeho psychické problémy nie sú relevantné, najmä keď ich vie zužitkovať do takto audiovizuálne vydareného diela), no jedná sa pre mňa o veľmi zaujímavý, netradičný a fresh rozbor. Vďaka. (20.06.2021)