Invaze barbarů

Tenhle film mě nejen pobavil (spousta scén byl velice zábavná), ale i dojal a svým způsobem i uklidnil. Proč?, na to jsem při jeho sledování nemyslel - a nejspíš to nebudu rozebírat ani nyní. Stárnutí a smrt nemusí být banální, ale tady šlo přímo o jeho oslavu; zemřít jako poslední (možná jediný) hrdinský čin. Přestože náš hrdina má k dispozici silné vojsko, přesto tuhle bitvu musí vybojovat (vyhrát?, prohrát? - to už je možná jedno) sám se sebou. A tak přece jen vstoupit do jedné vody. Pozn. 1: Film je kromě toho značně instruktivní. Tohle se může stát každému, a každý by na to měl být připraven. Sotvakdo má ovšem syna (a Rémy přeje synovi stejného syna), který otci opatří pro jeho umírání tak skvělou štafáž. Každopádně cesty k heroinu by bylo vhodné zmapovat dopředu. Pozn.2: V této souvislosti podtrhuji skvělou vedlejší roli krásné Marie-Josée Croze, která má ráda Hanka Williamse. Pozn. 3: Les invasions barbares. Ale kdo jsou oni barbaři? Zřejmě jsou tím myšleni mladí lidé, kteří nečtou beletrii (tj. něco přečetli a znají, ale mimovolně a nesytematicky - a neprošli všem těmi -ismy), jako naše generace. (Znám člověka, který se honosí tím, že přečetl pouze "Ferdu mravence".) Ale jak vidět (i v tomto filmu) mají jiné kvality, které možná přesahují naši "intelektuální dovednost". My bychom ovšem bez knížek, filmů a Hanka Williamse, už sotva obstáli. Pozn. 3: Kdybychom chtěli film "zhodnotit" racionálně, došli bychom nejprve k tomu, že je to naprostá fantasmagorie. A podezřelé na něm je už to, že nenese titulek "natočeno podle skutečné události". My se však na něj díváme jinak, jako na autonomní svět, ve kterém je možno i leccos, co není v souladu s naší omezenou existencí. (18.09.2017)

Úvod: preplnená kanadská štátna nemocnica, pacienti nielen v naplno obsadených izbách, ale i na chodbách, všade obrovská byrokracia a nadvláda odborov – pripomína to záverečné roky komunizmu v Československu a nie súčasnú Kanadu. V jednej z izieb sa nachádza starší pán – učiteľ na univerzite, ktorému prišiel pomôcť ním zanedbávaný syn a bývalá žena. Snažia sa mu spríjemniť posledné dni života, zoženú umierajúcemu na obveselenie priateľov roztrúsených po celom svete, študentov, nasadia účinnejšiu liekovú terapiu a preberajú život, ktorý žil. Prevažne slovným humorom, plynúcim v nekončiacich dialógoch, pričom nie nevýznamné miesto dostávajú v príbehu i potomkovia súputníkov umierajúceho učiteľa – generácia, ktorá žije trošku iným životom, je trochu odcudzená svojim rodičom – uprednostňuje iné priority, užíva iné drogy, vyznáva inú kultúru. Šanca na zmierenie s rodičmi však predsa len existuje. Odchádza generácia vášnivých čitateľov kníh, ako jediného zdroja serióznych informácií, generácia náklonnosti k ideológiám. V osobe vyskoškolského učiteľa histórie vymierajú revolucionári a vizionári vyrastajúci a ovplyvnení 60. rokmi 20 storočia – rokmi halucinogénov, voľnej lásky a rock´n´ rollu. Šancu na zmenu, ktorú im dali tieto roky utopili v jedinom výstrelku, čo im z bujarosti tých čias zostal: sexuálnej slobode uplatňovanej často na úkor rodiny. (23.10.2004)

[2,5*]     "Is there an -ism we haven't worshipped?" "Cretinism."     Nie, milí moji zlatí! Všetky tie -izmy, ktoré ste uctievali, ste zrejme ani nechápali, zato v tom kreténizme ste boli viac než doma. Máme tu opäť tú podarenú skupinu údajných intelektuálov z filmu Úpadek amerického impéria (1986) (tentokrát po 17-ich rokoch), ktorí v ich neznesiteľne afektovaných prejavoch dávajú najavo, ako neznášajú blbcov. A pritom sa ich debata stále dookola točí okolo zvrhlých sexuálnych narážok, pričom sa na tom vulgárnom, totálne nevtipnom humore všetci zborovo rehocú. Ak by som parafrázoval citát jednej z postáv ("Her breasts outweigh her brain. The quantity of blood they require drains the brain."), tak zrejme im rozkrok vysal z mozgu všetky známky inteligencie. Všetky tie pôvodné postavy sú rovnako odpudivé ako predtým, celkovo je ale toto pokračovanie znesiteľnejšie, a to práve vďaka novým postavám. Paradoxne jediná ako tak sympatická postava vo filme je drogová závisláčka (Marie-Josée Croze). Film na mňa celkovo pôsobí ako jedno falošné divadielko, totálne odtrhnuté od reality, s mizernými hereckými výkonmi (snáď až na pár výnimiek, akou je spomínaná Marie-Josée Croze). Zaradené v zozname .1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete     "Friends, sharing this modest life with you has been a delight." (16.04.2022)

Těžko říct, zda by byl umírající vděčen za bandu intelektuálů, kteří, pokud zrovna neomílají všechny -ismy, kterými se nechávali ovlivňovat (papouškujíc jména a díla jejich představitelů), stále častěji vzpomínají na svá erotická dobrodružství, jež vzhledem k pokročilejšímu věku vypravěčů vyznívají nepatřičně a místy až nechutně... přestože hlavní hrdina nebýval jiný, nechtělo se mi věřit, že by ho tváří v tvář smrti něco z toho zvlášť zajímalo. Mnohem silněji působily scény s pragmatickým a zároveň citlivým synem, heroinové dýchánky s Nathalií i komornější okamžiky samotného Rémyho. Bohužel, ty výše zmíněné celkový dojem znehodnotily. (31.10.2009)

Recenze, které slibovaly hřejivě lidský film vnášející světlo, humor a optimismus do problematiky umírání mě možná až příliš navnadily, protože film samotný mě trochu zklamal. Scénář to určitě všechno obsahuje (a hlavně za něj si Invaze zaslouží Oscara víc než Želary), ale nevýrazná režie výsledek bohužel sráží dolů. (28.07.2004)