Vojáci ze Stalingradu

Viktor Platonovič Nekrasov je autor románu V zákopoch Stalingradu 1946 ale aj scenára filmu Vojaci 1956. Vyhral síce bitku so Stalinom a za román obdŕžal aj jeho cenu, ale s Chruščovom a Brežnevom už ťahal za kratší koniec a nakoniec keď ho pustili do Švajčiarska, rozhodol sa emigrovať do Francúzska, kde aj zomrel. V jeho románoch sa odrážajú zážitky z 2. svetovej vojny, v roku 1941 narukoval a v roku 1942 sa zúčastnil bitky o Stalingrad. Táto bitka sa stala prelomovou etapou bojov v tejto vojne. 1. etapa začala 17.7.1942 a trvala do 18.11.1942.a táto mala charakter obrannej etapy. Po nej od 19.11.1942 do 2.2.1943 sa jednalo o druhú strategickú útočnú operáciu. V jej závere padla nemecká armáda do zajatia a podľa historických prameňov zo zajatých 108 tisíc nemeckých vojakov sa do roku 1956 vrátilo do Nemecka 6000. V románe Nekrasova sa odrážajú autobiografické zážitky z fronty, ktorú opisuje reálne aj z chybami a nezmyselnými rozkazmi Sovietskych veliteľov. V Stalingrade bojoval od augusta 1942 (obdŕžal vyznamenanie Za obranu Stalingradu). O čo vlastne vo filme ide. Po začatí operácie Barbarossa sa obranné línie Červenej armády rozpadli a nastal masový ústup do vnútrozemia Sovietskeho zväzu. Na druhej obrannej línii v pásme Stalingradu sa už pripravovali záložné obranné jednotky do radov ktorých boli začleňovaní aj ustupujúci vojaci a velitelia. Tak sa do obrany zapojil aj poručík Keržencev (alias Nekrasov), ktorý sa po pár dňoch stáva veliteľom práporu 262 streleckého pluku, 184 divízie 62 armády (tá bola vytvorená na obranu Stalingradu). Film rozpráva o ťažkej situácii v Sovietskom zväze v roku 1942, o masívnom ústupu sovietskych vojsk a o nepripravenosti ZSSR na vojnu. Vrcholom jeho diela je aj poukázanie na nesprávne rozhodnutia velenia armády a o nezmyselnej smrti mnoho vojakov. Vo filme je to zobrazené v prípade rozhodnutia a súdu z kapitánom Abrosimovom (náčelníka štábu 262. pešieho pluku). V tomto nezmyselnom útoku bol ranený aj náš hrdina . Film je maximálne pravdivý a plne sa zakladá na skutočných udalostiach, Samozrejme mu nechýba skutočný pocit vlastenectva (bez zbytočného pátosu). Neexistuje veľa filmov o 2. svetovej vojne, ktoré by nám poukazovali na zlú situáciu v Sovietskom zväze v tragickom roku 1942. Vidíme film bitka o Stalingrad očami obyčajných vojakov, ktorí nemali právo o rozkazoch polemizovať aj keď predvídali jeho katastrofické dôsledky. Museli ísť do bojov kde stratili množstvo svojich kamarátov ale vojna pokračuje neúprosne ďalej. Koncom 50 tých rokov , z dôvodu názorových rozporov s Chruščovom, ktorý nechal z filmu vystríhať akúkoľvek kladnú zmienku o Stalinovi, vrátane jeho fotiek a zároveň aj zmienku o 35. výročí VOSR, jeho romány a aj film zavreli do trezorov až do 9.5.1991. (27.02.2019)

Lyrizující podobenství o přátelství ve stalingradském pekle. Film pěkně ukazuje, že i v Sovětském Svazu po Stalinově smrti přišlo nepatrné oteplení. Žádné vyšší velení, žádné rozmáhlé strategie, jen boj o pár zákopů a nějaké nádrže. Film začíná ústupem z Ukrajiny. Hlavní hrdina se dostane do Stalingradu a zde organizuje několik vojáků. Při nesmyslném útoku mu jich většina hyne. On sám je raněn a dostane se do nemocnice. Odtud prchá, protože boj je mu milejší. Takováhle synopse zní skoro slibně, bohužel realizace je slabší. Bojové scény jsou naprosto nijaké, většinou je tma a mlha, kterou prosvětlují silné záblesky. Stalingradské peklo není zobrazeno vůbec. Všichni jsou docela čistí, věčně dobře naladění a užívají si relativního komfortu. Neustále někdo kouří, což vede až ke směšné scéně po nepovedeném útoku. ("A sirku máš?" - "Poslední." - "Hoď mi jí, já mám tabák." - "Ale podělíš se."; to vše pod palbou německého kulometu.) Překvapivá je soudružská kritika kapitána Ambrosova, strůjce sebevražedného útoku. Je zbaven hodnosti a velení a odeslán před tribunál. Všichní víme, co ho tam čekalo. Celým filmem se také nese smutek a melancholie, ani očekávané vítězství v nikom neprobouzí nijaké nadšení. Je ale nutné dodat, že o rok později byl uveden film Jeřábi táhnou, který pracuje s dosti podobnou lyrikou, je ale mnohem, mnohem lepší. (22.12.2010)

Úsilí najít v nejcharakterističtějším lidském výtvoru - válce - cosi humánního, idealizovaně lidského končívá většinou smutně. Je-li pak nositelem těchto hodnot voják, bývá výsledný obraz mnohdy paradoxní. Ovšem, vychýlí-li jej ještě patos a přesvědčení o jednoznačností pravdy a jistota o pravdivosti (a oprávněnosti) vlastního postoje, stává se výsledek nikoliv uměleckým dílem, ale obyčejnou propagandou. Na Ivanovových Vojácích mě potěšilo alespoň to nepatetické vidění a stálá vratkost, obtížná uchopitelnost sledovaných postav, a filmově - věrohodnost, přirozenost (některých) herců, místy i atmosféra. Přesto i zde má válka spíše povahu kulis, do nichž se (předpokládaná) lidská nevinnost zaplétá jaksi bezděčně, úradkem jakési dobře známé a snadno pojmenovatelné osudové síly. Jak tomu ovšem ve skutečnosti (pravdě) je? Poznamenávám si alespoň návodné poznámky Jeana-Paula Sartra psané v Marmoutieru v září 1939: "Ve válce člověk prochází světem-nástrojů. Úplně jako v kasárnách. jen se z něj po celou dobu line, tak jako z hezkých věcí, jejichž půvab se nevytrácí, jakási prchavá připomínka světa zmizelého, permanentní iluze. [...] Válka je socialismus. Omezuje individuální vlastnictví člověka, vlastně je ruší a nahrazuje je vlastnictvím kolektivním. Oděv, lože, potraviny, nic už mi nepatří, nemám už ani dům. Všechny věci, které užívám, patří společenství. A nemohu k nim přilnout, protože tento kolektiv, právě proto, že je kolektivní, je neosobní. [...] Všechny tyto předměty-nástroje jsou odkazovány ke svému původnímu smyslu. V době míru i války má kladivo přibíjet hřebíky, hřebík má připevnit střechu atd. V době války je to ale ničení. U děla nebo pušky je to jasné. Ale ve válečném světě je do očí bijící, že všechny věci, které sloužily ochraně člověka, jsou zde nedotčené a jejich hlavní smysl nyní spočívá v ničení. [...] Válka není cholera. Je to lidská záležitost, vytvořená svobodnou vůlí. Nesmí se pokládat za těžkou nemoc, k tomu je nezbytný stoicismus. [...] důvěřuji vojákům, jako nemocný důvěřuje lékařům. Je to pěkné svinstvo." (16.03.2013)

Četla jsem román Viktora Někrasova. Musím říci, že napsat román a pak scénář k filmu, není jedno a totéž. Kdyby tam nehrála tehdejší hvězda sovětského filmu INNOKENTIJ SMOKTUNOVSKIJ , tak by se snad nebylo ani na co dívat. Zde se mi znovu potvrzuje, že dobrý scénárista je mnohdy lepší, než sám spisovatel. Což se v tomto případě nedá o panu Někrasovovi říci. (Měl tuto práci nechat odborníkovi). Román je rozhodně lepší !! Hudba: Oleg Karavajčuk. (01.05.2013)

Stary sovietsky film, v ktorom skor ide o kecanie a prezivanie v zakopoch a po boji neni vidiet nic. Sem tam vidiet a pocut vybuchy bomb a dvakrat aj ukazali Nemcov, ale to nie moc na vojnovy film. V par sekundach sa Nemci mihli v zakopoch a pri jednom gulomete. To je vsetko. Film je viac zamerany na urcitych vojakov v zakopoch, ako tam ziju a brania sa v nich, aj ked vo filme som Nemcov ani poriadne nevidel. (07.05.2011)