Dům plný strachu

Horrorů pro děti a mládež jsem moc neviděl, i když vím, že v 80. letech došlo v tomto směru na nejeden pokus. A tenhle pokus rozhodně nevidím jako marný, byť např. československá dětská sci-fi ze stejného roku Tretí šarkan, do horroru asi nikdy nezařazená, na mě působila svou atmosférou a zápletkou určitě děsivěji. Jedním z důvodů výběru tohoto kanadského kousku bylo pro mě i jméno Vojtěcha Jasného coby hlavního scenáristy a překvapivě zde jeho vklad v několika scénách jasně znát, kdy scéna z výtvarní výchovy s hromadným malováním pejska (tak jako v roce 1963 kocoura :)) nebo i vizuální triková performace u obrazu evokují scény z Jasného klasiky Až přijde kocour. :) Líbily se mi obě dospělé malířské postavy, jak tatínek, tak podivný učitel, a přítomnost samotných maleb řadím k těm nejhezčím prvkům, podobně jako závěrečnou píseň v podání Celine Dion. Ze dvou pevně propojených zápletek mě zaujala více ta kolem záhady děsivého domu a mizejících dětí, než bizarní nápad s mizením a posléze brutálním narůstáním vlasů, i když... pro zábavnou jednohubku, proč ne. K většímu zážitku po celou dobu a tím pádem vyššímu hodnocení bych asi potřeboval výraznější dětské herecké výkony nebo zhlédnutí v daleko dřívějších dobách, jež by ve mě teďka vyvolalo pocit nostalgie. [70%] (03.04.2023)

"Co to na mě zkoušíš, Michaele ?? Lidské vlasy rostou pomalu, tak půl centimetru za měsíc !!" - "Ne ty moje, pane !!" ;) Laskavý čtenář / divák promine, ale pod tou obří tíhou nostalgie má jeden - Tedy já rozhodně ano !! - nesmírnou chuť dát všech pět kousků, on totiž máloktery jiný snímek dostává statusu legendy, a to skutečně v tom pravém smyslu slova, byť druhá projekce a zub času spolehlivě hvězdu a půl sežere, přestože tenhle velmi originální kanadský film, tenhle hybrid, s výraznou českou stopou režiséra Vojtěcha Jasného, který se podílel na scénáři téhle noční můry jedné nejen tuzemské generace, působil nejednomu z nás hodně těžké sny.. A co by na tohle řekl Freud ?? ;) Těžko říci, ovšem daleko větší záhadou zůstává, jak silný psychický dopad na dětského diváka tenhle ryze kanadský, rozuměj nízkorozpočtový žánrový i stylistický hybrid, film měl, aniž by se vlastně dostatečně dokázal napojit na diváka dospělého.. Australskému režisérovi Michaelu Rubbovi rozhodně nelze upřít snahu, ani zásluhy za ten prvotní příběh, který údajně vytvořil pro svého malého syna, jinak ovšem těžko dále cokoli vnímat pozitivně, jedině snad pro tu cílenou jinakost odlišující typické produkce Hollywoodu, když Dům plný strachu narací a jejími prostředky připomíná spíše hongkongskou akční školu, což naopak vůbec nekoresponduje s tím civilním neherectvím většiny zúčastněných.. A tak vznikl jeden z nejpozoruhodnějších a nejrozporuplnějších filmů s tím nejzajímavějším poselstvím o představivosti a jejím chápání, jaký jsem vůbec kdy viděl.. (05.01.2013)

Jeden z mála posledních filmů, které jsem viděl v dětství a až teprve letos jsem zjistil název a nyní po jednatřiceti letech jsem si dal reprízu. Film mě utkvěl v hlavě zejména kvůli jedné scéně, z které jsem byl totálně vystrašen a celé letní prázdniny, které jsem tenkrát trávil na vesnici u dědy a babičky a spal jsem sám v takovém vejminku, tak jsem měl noční můry a musel jsem mít v noci rozsvícenou lampičku. Toť největší vzpomínka. Jinak jsem si z filmu nepamatoval absolutně nic. Po těch létech se už strašidelné kouzlo vytratilo, i když tu scénu jsem si ihned připomněl. Celkově je snímek docela podivně bizarní a zvláštní a nelze mu upřít jistou originalitu. Zajímavostí je, že na scénáři se podílel náš velikán Vojtěch Jasný. Z čiré nostalgie a za tu dřívější hrůzu dám za čtyři. Druhý film, který mě v dětství naháněl hrůzostrašné pocity byla Herzova Panna a netvor. Ovšem s tím rozdílem, že Panna a netvor mě děsí dodnes. (03.11.2021)

Také se řadím mezi "osmdesátkové děti", ale Arašídová pomazánka mě zřejmě minula, protože bych si ji alespoň mlhavě pamatoval. Nostalgickou výhodu, která tento film očividně na ČSFD vyšvihla výše, než to dokázaly objektivní kvality filmu, u mě tedy uplatnit nemůže. Do jisté míry zajímavé, jemně bláznivé, dětské fantasy, které svou depresivnější atmosférou na dětskou duši opravdu dokáže dolehnout, bohužel scénáristicky trochu tápe a nedokázal si udržovat mé plné zaujetí po celou stopáž. Co však přecejen dokázalo nostalgicky zapůsobit, byla přítomnost krásných osmdesátkových hudebních skladeb. Vidět to v dětství jako ostatní, možná bych hvězdu přidal. (12.09.2014)

Nezatížen dětskou zkušeností a tedy i traumatem a nočními můrami, které evidentně potkaly kohokoli, kdo film zhlédl v dětství (což na filmu vyzdvihují nejen české reflexe), se "Dům plný strachu" jeví jako bizarně amorfní snímek. Na jednu stranu totiž fascinuje zcela neukotveným vyprávěním, které se nespoutaným řetězením fantaskních motivů podobá až volnému proudu vědomí, potažmo lze říci, že se řídí spíše dětskou logikou než racionalitou dospělých. Při tom ale konkrétní filmové vyprávění dramaturgicky vázne a výsledek je spíše nesourodý a rozbředlý. Částečně to souvisí s tím, že "Dům plný strachu" není vystavěný podle klasické narace ve stylu Hollywoodu, ale má blíže k hongkongským filmům, kde také vyprávění opouští výchozí linii, vydává se zcela novými a hlavní motiv vůbec nerozvíjejícími směry a až ve finále se vrátí uzavřít vše předtím nakousnuté. Zde se tak téma postavení se svému strachu odkloní do eskapád s vypadanými vlasy, nechuťáckým receptem, nezadržitelně rychle rostoucími vlasy a továrnou na magické štětce, kde pracují děti unesené maniakem vydávajícím se za učitele výtvarky. V základu tak "Dům plný strachu" na mnoha úrovních vyjadřuje strach dospělých z bujné představivosti, který přenáší také na diváky. Vedle popsaných peripetií i postavy učitele, který usiluje o to potlačit v dětech jejich fantazii, tomu odpovídá i ústřední linie snímku, tedy vyděšení, které je tak intenzivní, až z něj člověku vypadají vlasy, ale jež, jak se ukáže v závěru, je pouze dílem bujné představivosti. (18.05.2014)