Kdo to tam zpívá

Malá, milá, úsměvná a přesto tragická cesta několika cestujících do Bělehradu na pozadí posledního svobodného dne tehdejší Jugoslávie před začátkem německé okupace. Myslím, že Marigoldův komentář je více než výstižný, já bych chtěl jen dodat, že na mě z filmu doslova sálala lidská zbabělost, s jednou výjimkou a tou byl nakonec ten jedinec, který to v hlavě neměl úplně v pořádku... (29.12.2007)

Myslím, že o tohle se celou dobu snaží Kusturica, kdyby teda tak bolestně neklouzal po povrchu. Ve zdánlivém bezčasí srbského venkova projíždí zrezivělý autobus, v němž se městnají typizované postavy – šmelinářský průvodčí pro kterého jsou předpisy svaté, ale to neznamená, že by si nemohl bokem přivydělat. Jeho hloupý syn. Moralista, který se pohoršuje nad ostatními i ve chvílích, kdy se měl zamyslet jen sám nad sebou. Pár čerstvých novomanželů, kde ženich touží po domově a nevěsta po dálkách a dobrodružství. Světácký zpěvák, který se snaží dívku se závojem velkoměstem a dobrodružstvím svést. Veterán a lovec. Nemocný, který je při sebemenším nebezpečí nakažení vykázán do bezpečné vzálenosti. Dvojice cikánských mladíků, kteří celý příběh korelují svou nakažlivou písní, … Nesourodá společnost je uvězněna v dopravním prostředku a z rutinní cesty do Bělehradu se stává malá Odyssea, během které se charaktery jednotlivých postav schematicky vykreslují a satira kumuluje. Je totiž první den války, napětí mezi cestujícími houstne a vše spěje k tragickému konci nejen pasažérů, ale přeneseně i celé společnosti. (12.02.2013)

Nesmál jsem se, spíš mi chvílemi šel mráz po zádech. 1) U nás téměř neznámý neobyčejně kultivovaný snímek se stal v Jugoslávii pojmem ihned po uvedení 1. ledna 1980. Dnes je snad nejcitovanějším balkánským filmem. V roce 1996 filmoví akademici Jugoslávie (AFUN) zvolili snímek za nejlepší srbský film za období 1947 - 1995._____ 2) Spoiler. Komentátor gaborovicmario na IMDb zajímavě vykládá smysl filmu (parafrázuji): Autobus představuje hromadu veteše, která se jen stěží prodírá zaostalým Srbskem. Postavy představují různé sociální skupiny a třídy. Hádky mezi nimi jsou běžné a typické, Srbové jsou známí pro neschopnost harmonického soužití a maloměšťáctví. Mlčící babka vzadu v autobuse představuje Smrt. Poslední výstřel padá z jejího úhlu pohledu. Každá postava odhalí své špatné stránky: zpěvák - svůdník, naivní ženich, budoucí zkažená nevěsta, hrdý válečný hrdina, nonšalantní lovec nebo přísný průvodčí, který okrádá cestující. Jen cikáni navzdory své chudobě a společenské marginalizaci nakonec přežijí._____ 3) Zaujal mě 33letý režisér Slobodan Sijan, 30letý scénárista Dušan Kovačevič (narozený, věřte nevěřte, ve vesničce Mrdjenovac - Мрђеновац) a Miodrag Kostič (harmonikář a vynikající cikánský zpěvák, neplést se současným podnikatelem, prý nejbohatším mužem Srbska)._____ 4) Mimořádně informativní stránku o filmu doporučuji prostudovat samozřejmě až po zhlédnutí snímku._____ 5) Snímek byl natáčen v největším evropském pískovém terénu Deliblatske Peščare (poušti) ve Vojvodině, kde je asi 300 km2 písku. _____ 6) Výstižný koment: Marigold._____ 7) Sviće zora u subotu / dan doleće iz daljine / siromasi ovog kraja / čekaju da sunce sine / jooj /_____ Za Beograd, firmom Krstić / upravo se narod sprema / sve razloge za put ima / samo sreće valjda nema / nema joooj /_____ Nesrećnik sam od malena / od sve muke pesme pevam / voleo bih majko mila / da sve ovo samo snevam / jooj /. (30.04.2015)

Symbolická, satirická, veseloherní a trpká upomínka na příchod války do srbského kraje (6. dubna 1941) je scénáristou, populárním dramatikem Dušanem Kovačevićem, a debutujícím režisérem Slobodanem Šijanem vybudována na půdorysu epizodického road-movie a tragikomedie charakterů. Průvodčí Krstić, jeho poblázněný syn řídící vůz, veterán z války, zpěvák šlágrů, zapisovatel lidových vyprávění, nepříjemně chrchlající nemocný muž, lovec, novomanželé nebo bratrská dvojice zpívajících cikánů se postupně setkávají v rozhrkaném autobuse cestou do Bělehradu a překonávají jednu groteskní a nečekanou překážku za druhou, stejně jako vypjaté konflikty, vzájemné spory a sílící nárůst nesnášenlivosti a agrese. Ve svižném tempu a zcizován dynamickým rytmem cikánské písně spěje snímek metaforicky k zobrazení nesjednocené a nesmířené společnosti, jež si tváří v tvář válečné krizi nese do boje především skepsi, nespokojenost, neštěstí a osudovou tragiku. (03.01.2013)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)