Rimini

Ulricha Seidla sleduji průběžně a patřím k jeho příznivcům. A tak jsem se dopídil i k jeho poslednímu kousku, a jak říkají Pražáci: a jsem za to velmi rád. Nejdřív jsem si přečetl místní recenze (není jich moc, 14) a poznamenal si v nich uvedená mužská jména (Seidla a Richieho Brava samozřejmě pomíjím): Deuce Bigalow, Karel Gott a Mickey Rourke, recenzent Topco doplňuje Karola Duchoně, a já z vlastní zkušenosti Stanistava Hložka, která nás kdysi obšťasňoval na podnikové konferenci, naopak Pavel Novák byl na podnikovém plese skvělý) . Možná to je jakási základna, nad níž se film vypíná. Uvidíme. Z malatestovské slávy jsme toho v Rimini (město znám poměrně dobře) sice moc neviděli, hodně ovšem z pádu člověka, který odmítá stárnout a bláhově se domnívá, že ještě dokáže něco napravovat. Rimini není "pro starý", podobně jako - byť v jiném smyslu - Mannovy Benátky. Seidl, jako správný stratigraf, kope zběsile kolem Richieho Brava, který je sám o sobě nedotknutelný ve svém povolání i přebývání, a na povrch vynáší jednu vrstvu za druhou, nic neodděluje ani nepřesívá, jen to strká do vitrín... Uvedl jsem seznam jmen, některá jsem zatím vynechal: sebe a vás. Poprali jsme se lépe se svým osudem? Nezapomínejme, že Ritchie byl až do samého konce svobodným člověkem... Samozřejmě se se mi to moc nelíbilo - zvlášť italalsko-německý popík by sotva snesitelný, ale těším se na dalšího Seidla, kterému osud Richieho Brava zřejmě nehrozí, alespoň dokud nezačne odkrývat "svoje vrstvy". (10.05.2023)

Rimini je pohľadnicou, ktorú nechcete nikdy poslať ani dostať. Smutný pozdrav z časopriestoru, kde sú vlasy mastné aj po dôkladnom umytí, duša nezvratne skazená, poháriky večne prázdne, zrkadlá pokrivené, publikum hluché i slepé, chodby dní zatuchnuté a rodinný dom prázdny, aj keď sa nečakane zaplní. Viac v mojej recenzii. (13.11.2022)

Tohle jsem chtěl vidět z nostalgie. Vidět mimosezónní Rimini, kde jsem jedno léto jako kluk před mnoha lety strávil u moře. Ultra vážná deprese v autentickém módu podzimu a zimy rekreačního střediska se povedla na jedničku. Stárnoucí estrádní zpěvák a gigolo Richie, pro rakouské důchodce dychtící vrátit čas, se může přetrhnout, aby vidělal ze dne na den éčka na chlast a nájem oprýskané vilky, když mu do života vleze zapomenutá dcera Tessa se syrskou rodinou. Smutný bizár osudů lidí v paralerním světe mrtvého letního místa a zatoulaných migrantů, kde se zastavil čas někde na pomezí 80.- 90.tek 75% (10.08.2023)

V Rimini sice čiší deprese z každýho záběru, pomalý tempo, statická kamera a Richieho cringe vystoupení působí minimalisticky syrově, až by z toho mohlo jednomu být nevolno, ale cringe sám o sobě nestačí a tady ho vlastně ani není tolik, aby se to byť minimálně dalo považovat za zábavnej bizár, jako třeba takový Hundstage (který by stopařka Marie Hofstätter utáhla i sama). Chyběl mi tu Seidlův cynismus a něco víc než jenom příběh alkoholické trosky a jejího toxickýho (ne)vztahu s dcerou. A že se ta troska za zenitem prochází po pláži, která stejně jako jeho život dávno není prosluněná, a občas při tom překročí nějakýho kempujícího migranta, kterej je stejně jako on sám vykořeněnej, tomu pro mě hloubku taky nedá, protože mi to přijde moc zkratkovitý a povrchní, zejména s ohledem na to, co za emoce ve mě Seidl dovedl vzbudit ve svých předchozích filmech. (09.11.2022)

docela depresivní sonda do života vypelichaného seladona, který je stále více či méně přesvědčen o své neodolatelnosti, nicméně jediné co v životě má je zpívaní německým důchodkyním a občasné souložení s nimi. Jeho "pohodičku" mu ovšem naruší jednak smrt matky a hlavně návštěva dcery, kterou neviděl osmnáct let a ona po něm teď chce chybějící roky vynahradit. Samozřejmě finančně, Ani zdaleka nejde o jakkoliv příjemný film, nicméně i přes svojí "neatraktivitu" mě dokázal udržet valnou většinu stopáže a vzhledem k tomu že šlo o moje první setkání s Ulrichem Seidlem, nejspíš by nebylo od věci si doplnit některé jeho další kousky...65% (09.05.2023)