Pád Berlína II.

Tento 2. díl se mi zdá přece jen lepší než 1. díl. Nejsem naprosto žádným znalcem ceremonií a vojenských řádů sovětské armády v době války, ale silně pochybuji, že by v jejich aplikaci obdoby našeho Zákl-1-1 bylo pokleknutí před vlajkou či zástavou. Všimněte si, že, když Kantarija a Jegorov přebírali tu vlajku, co měli dát na Reichstag, tak všichni přítomní vojáci poklekli na jedno koleno kromě velitele, který jim ji předával. (28.11.2006)

Hnusná, odporná propaganda, je mi z ní zle a nenacházim vhodných slov, jak její zrůdnost popsat. Odpad, protože ani tomu Janu Werichovi v úloze Goringa se nemůžu smát. Stalin okopává v bílé uniformě stromky, představitelé západních mocností jako Churchill nebo Roosevelt jsou příšerné karikatury, Jaltská konference je tudíž fraška.. Naprosté šílenství. Ačkoliv je to tak moc absurdí, tak se u toho nemůžu ani bavit, když vím, že takovéto filmy oblbovali tehdejší diváky a mohli sloužit jako učebnice historie, kde jsou zobrazeny událost, tak jak se skutečně staly.. Když si představím, že tohle někdo bral vážně, tak je mi vážně smutno. Když hlavní hrdina, voják Alexej, zlikviduje Německého vojáka dobře vrženou puškou a pak si libuje, že zajal důstojníka, když Americký zajatec volá na popravčí četu v koncentráku: "Jsem Američan, Johnsone, řekněte jim to" a ten odvětí : "Já neumím mluvit s lidkýma zrůdama," když Hitler tvrdí, jak ho podporují Americké obchodní kruhy a jak mu Američané jdou na pomoc, když Nataša vidí na obloze letadla a tvrdí, že pozná Ruské stroje podle zvuku, když se Anglický diplomat domlouvá s Němci na dodání kovů na výrobu německých tanků, když Eisenhower vypráví, že US Army je v chaotickém stavu a má neskutečné problémy se zásobováním, když je vztyčena Sovětská vlajka nad Říšským sněmem, Alexej zařve Vítězství a všichni se daj do zpěvu a tance jako v nějaké pohádce, nebo když Stalin říká Žukovovi: "Vemte si tanků co nejvíc, stejně z nich po válce uděláme pluhy," tak když tohle vidím, vážně mi není do smíchu, ale spíš smutno. Díkybohu, že je tahle doba pryč. Fanouška vojenské historie potěší, že Německá technika je autentická, což je pochopitelné, spoustu toho v Rusku po válce zbylo, než to sešrotovali..a předělali na pluhy. Mimochodem, na konci má Stalin projev na Berlínském letišti, což je událost, která se nikdy nestala. Tolik k věrohodnosti filmu. (11.05.2008)

Už vím, od koho Američané okoukali ten nechutně přehnaný patos a nutnost patriotizace i toho nejuniverzálnějšího příběhu. Paradoxně tak v oblasti kinematografie stojí na stejné straně barikády se svým odvěkým politickým nepřítelem. Hollywood je ve své universální propagaci „úžasného amerického života“ přeci jen výrazně snesitelnější a shovívavější, neboť cílí i na neamerické publikum. Oproti tomu tehdejší SSSR jakožto komunistická země uzavřená před vnějšími vlivy (především kapitalismu) cílila svou tvorbu na národní publikum za účelem politického usměrňování a výchovy. To, co bylo ve vrcholném období studené války (50. léta) v Hollywoodu mile úsměvné a zábavné (marťané z rudého Marsu jako alegorie na atomovkami ověšené „komouše“), se nedá se snahami SSSR vůbec srovnávat. Sověti si nebrali servítky a jejich propagandismus a patriotismus patří k tomu nejotravnějšímu, co kinematografie nabízí, čehož je důkazem právě dvojdílný Pád Berlína, v němž je Stalin vyobrazen jako mýtický ochránce míru, pravý otec všech Sovětů a milý strýček všech politických sympatizantů. Scéna, ve které je Stalin vyobrazen jako dělník tím způsobem, že okopává stromky, mě opravdu srazila na kolena a být součástí cílového publika, cítil bych se nanejvýš uražen. Všechny ty ódy na „rudou“ zemi a „rudé“ obyvatelstvo jsou prosté, kýčovité a ve své podstatě naprosto debilní, což platí i pro celou romantickou linku soudruhů Aljoši a Nataši, která vyniká v přehnané teatrálnosti herců a roubování dělnických ideálů. V tomto ohledu se pak z Pádu Berlína stává nechtěně úsměvná podívaná, která občas neplánovaně pobaví a spolu s opulentní výpravou a celkovou vizualizací (ač navýsost kýčovitou…) mi přeci jen brání v udělení nejnižšího hodnocení. Uzpívaný a donekonečna natahovaný závěr je pak ryzím filmovým peklem. (01.10.2010)

Úlet! Propaganda až na půdu! Pěkné barevné obrázky! Sranda! V tomhle dvoudílném ruském opusu je prostě všechno! Já měla nutkání tento film zhlédnout pouze z toho důvodu, že zde Jan Werich ztvárnil Hermanna Göringa, což mi zprvu přišlo lehce bizarní. Ovšem pan Werich se této nevděčné role zhostil s humorem a šarmem jemu vlastním a já můžu s klidným svědomím říct, že vtipnějšího Göringa jsem v životě neviděla (mimo jiné se v přítomnosti divoce promlouvajícího Hitlera spící nehorázně rozvaluje v křesle). Celou touto propagandistickou "komedií" se prolíná osud hlavní dvojice - učitelky Nataši a slévače Alexeje. Najdou v sobě zalíbení poté, co Alexej udělá rekord v množství slité rudy (nebo kýho výra), dostane vyznamenání od Stalina a ona o něm má pronést proslov (vskutku dosti zapálený proslov ve stylu "na ramenech soudruhů, jako je Alexej, stojí budoucnost Sovětského svazu, v jeho očích plápolá oheň odhodlání plnit roční plán na ještě více procent", atp. (tou dobou už soudnější polovina sálu učůrávala smíchy - a to byl teprve začátek!). Úvodní barevnou idylu ruského lidu přeruší vpád německých vojáků, Nataša je zajata a odvlečena spolu s dalšími do Německa, Alexej je povolán, aby táhl s armádou na Berlín - a on se neohroženě žene kupředu, s nadějí, že Nataša ještě žije. Cestou kosí jednoho Němce za druhým - ovšem povětšinou né ranami z kalašnikova, nýbrž jeho obratným vrháním po nepříteli (další z nepřeberného množství dokonale absurdních scén). Dál jejich osudy netřeba líčit - když vezmete v potaz, že se jedná o propagandistický snímek nejhrubšího zrna. Snad jen ještě stojí za zmínku úžasně extrémní vykreslení dvou hlavních státníků: Stalin - svatý papež, pracovitý, chápavý, milující, odvážný, rozvážný, bla bla - a Hitler - histerik, cholerik, scestně myslící pomatenec, blbec-tupec-japonec (né že by většina z toho nebyla pravda - jen je zde mezi nimi ukazován takový rozdíl, který byl při tom ve skutečnosti asi jen ztěží). . . . . No, jak jsem již řekla - pokud člověk ví "o co jde", pak se u tohoto filmu může královsky bavit - pokud je "věrným soudruhem", pak samozřejmě také - ovšem to by se měl tedy raději dívat někde v soukromí domova a nechodit do kina - mohl by mít totiž nutkání okřikovat ostatní, ať se nesmějí - jako tomu bylo v případě, když jsem na tomto filmu byla v kině já (samozřejmě jsme se smáli dál - jen se pak po skončení pár lidí bavilo nad tím, že v jedné části sálu "byli nejspíš leninovci"...) . . . . . Objektivní hodnocení takovéhoto filmu je pro mě takřka nemožné - na jednu stranu propagandistický odpad, na stranu druhou opravdové pobavení se při naivním, nechtěně vtipném a patetickém snímku - takže kompromis a 3*. (10.05.2006)

Stalin jako hodný strýček a superman v jednom, který na kameru neustále nastavuje svůj majestátní profil. Hitler jako shrbený, zpocený a neurotický magor, zabíraný v nelichotivých detailech. Vztyčování vlajky, soudružské polibky, tanec a zpěv před Reichstagem a závěrečné setkání Nataši a Alexeje mě upřímně pobavily. Kdybych chtěl natočit parodii na sovětskou propagandu, udělal bych to přesně takto. (10.01.2009)