Zkouška umění

Královsky jsem se bavil a zároveň mi z toho běhal mráz po zádech. Ta přehlídka uchazečů o studium byla fakt panoptikum: nevzdělaní ignoranti, ješitní magoři, politicky korektní úchylové a mnozí další, všichni vesměs bez talentu. Když někdo nezvládá ani základy figurální kresby, kde bere odvahu jít k přijímacím zkouškám? Perfektní byly debaty ženských zaměstnaných na vrátnici. Měly zdravý rozum a dobrý postřeh. Úžasný dokument! Film se stal recentním podnětem následujícího snu. - - - Sen o nebinární osobě a Heydrichově vile (v noci z 20. na 21. července 2023) - - -     Nějak jsem omládnul, znovu studuji na vysoké škole a bydlím na koleji. Koleje však dnes vypadají jinak než v dobách mého prvního mládí. Tehdejší pokoje byly takové mrňavé nudle, v nichž bydleli dva studenti, dnes jsou to veliké pokoje pro pět studentů. V pokoji, kde bydlím, jsou obsazená pouze tři lůžka.      Začal nový semestr a chlápek ze správy koleje nám přišel oznámit, že dostaneme dva další spolubydlící. Je mi divný takový formální postup, ale hned se ukáže, kde je potíž. Správce nám sdělí, že se jedná o dva studenty ze Slovenska, z nichž jeden je nebinární osobou. Protože kolej zatím nemá zvláštní pokoje pro nebinární osoby, může taková osoba bydlet v mužském i ženském pokoji. Měli bychom se však připravit na to, že tato osoba vypadá jako ženská. Nebinárka projevila přání, že chce bydlet společně se svým kamarádem, protože oba pocházejí ze stejného města, v čemž jí správa koleje vyšla vstříc. Chlápek se ještě zeptá, jestli máme v pokoji lékárničku, která tam podle předpisů musí být, a když zjistí, že žádnou  lékárničku nemáme, tak nám hned jednu dá, protože tuto situaci předpokládal. Když odejde, probíráme situaci s tím výsledkem, že jednu postel posuneme do rohu, dál od ostatních, aby nebinárka měla větší soukromí.      Dorazí oba noví studenti. Mládenec se představí, ale nebinárka sotva pozdraví, omrkne pokoj a zase odejde. Zřejmě se jí něco nezamlouvá. Čekáme, jak se situace vyvine, a mezitím se mládence vyptáváme, co je ta nebinárka zač. On vysvětluje, že tělesně má všechno jako ženská a když je s ním, tak se ve všech ohledech i chová jako ženská. „Ale když se mnou není, tak nevím. Nepřekvapilo mě ani kdyby se proměňovala ve vlkodlaka.“ Posléze se nebinárka vrátí a oznámí svému kolegovi, že sehnala pokoj, kde budou bydlet se samými Slováky, načež oba odejdou. Chvíli o tom debatujeme a pak se někdo zeptá, co s tou lékárničkou. Míním, že jsme ji dostali kvůli Slovákům, tak patří Slovákům. Dost možná se jim bude hodit víc než nám.      Nesu lékárničku do slovenského pokoje. Noví studenti si právě vybalují věci. Koukám, že mládenec si s sebou přivezl nějaké knihy. Vidím mezi nimi etnografickou publikaci Romové Slovenska a dokonce i moji Magii. Tak ta už je dnes vzácností. Mládenec se mě zeptá, jestli jsou v Praze nějaké domy, kde straší. Odpovím, že jednoznačně nejstrašidelnějším domem v Praze je Heydrichova vila. Když se Heydrich stal zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava, nechal si v Praze postavit vilu, kterou projektoval Albert Speer. Po Heydrichově smrti zůstala vila pietně prázdná, bydlel v ní pouze správce, který ji udržoval. Tehdy se začalo proslýchat, že tam straší Heydrichův duch. Po skončení války naštěstí nikoho nenapadlo tento architektonický skvost zbourat, nýbrž tam bylo otevřeno Heydrichovo muzeum, totiž vlastně muzeum připomínající atentát na něj. Z atentátu se však nedochovaly téměř žádné hmotné památky, takže většinu expozice tvoří fotografie a informační panely. Ve vile však zůstalo prakticky kompletní vybavení Heydrichova bytu se spoustou jeho osobních předmětů. I to se po jistém váhání stalo součástí expozice. Muzeum se už léta těší velké návštěvnosti hlavně německých turistů. Všechno je dobře střežené, aby se nic neztratilo. V budově pracuje noční hlídač, který Heydrichova ducha často vídá a hodně s ním rozmlouvá. Duch má zajímavé názory na řešení migrační krize v Německu i v celé Evropě. Slovák se ptá, jestli jsem toho ducha viděl na vlastní oči. Říkám, že viděl, protože se s hlídačem znám. Ptal jsem se tehdy ducha, jestli je pravda, že mu malý Vašík Havel jednou seděl na kolenou, což Reinhard potvrdil: „Jo, na toho spratka si vzpomínám.“ (19.07.2023) (méně) (více)