Díra

Zdařilé nápady na vtipné gagy a vynálezavé chvilky během depresivního pobývání uprostřed návalu epidemie i dešťové potopy. Trampoty s dírou ve stropě – na zemi, pokusy o nejrůznější zakrytí díry mopem, páskou i pokličkou, poťouchlá pomsta sprejem... Sklad toaletních papírů, močení napůl do záchodu, napůl do umyvadla. Rošťácký kluk s kolem, příchod mužů s obrovskými dezinfekčními přístroji. Originální využití deštníku jakožto nástroje na sběr padající omítky!! :o) Kapitolou samou o sobě jsou krásně barevná muzikálová čísla – jak jsem dodatečně zjistil, sice nejde o původní filmové písničky, ale několik desítek let staré a znovu oprášené skladby zpěvačky Grace Chang, ale rytmus a atmosféru mají, stejně jako vizuální zpracování, úžasné. **** Před 8 měsíci se mi Tsaiova Díra až na hudební čísla příliš nelíbila, ale přesto se jí i díky onomu kontrastu mezi trpkou realitou, hořce groteskními situacemi a muzikálovými prvky podařilo ve mě zanechat tolik, že mě to donutilo se k filmu vrátit a napodruhé si ho se všemi propracovanými (a nejednou skutečně vtipnými) detaily vychutnat mnohem víc. Ten styl plný statických záběrů je dost zvláštní, občas působí až amatérsky, ale v rámci ponoru do atmosféry musím říct, že má hodně do sebe. Jen u několika záběrů a scén mi překážela zbytečně dlouhá délka, zvláště v druhé polovině, když nápadů postupně ubývá a v poslední půlhodině je plně nahrazuje deprese, jsem už místy neměl tolik nadšené dojmy – ačkoliv romantický závěr má Díra (včetně teprve skvělého propojení reality a fantaskních muzikálových výjevů) působivý a zdařilý... [80%]        ♫ A jedem! ;-) (06.10.2022)

Tady jsem opravdu naivně naletěl, když jsem si předem přečetl jen tu část popisu děje, co mluví o viru, který mění lidi v brouky (a to ještě vtipálek, co to summary psal, nedodal, že nikoliv doslova), a zcela pominul podezřelé okolní nadšené hemžení filmových pseudointelektuálů. Začátečnická chyba. Ve skutečnosti je to o tom, jak dva neevakuovaní zoufalci zírají na sebe 90 minut dírou, kterou jim tam nechal instalatér. Občas si zírání proloží nesmělým pokusem díru ucpat, občas "děj" popostří televizní hlasatelka nebo kabaretní pěvecké výstupy. To je vše. Nuda prostě umí být tak pestrá... (10.01.2012)

Vizionářská virová apokalypsa konce roku 1999 (srovnatelná s tou z roku 2020) se řine jako nekonečný proud vodního živlu uzavřenou oblastí. Díra v podlaze se stává jedinou komunikační spojnicí dvou existencí. Temná mračna neodvratitelné zkázy neočekávaně rozjasňují hudební vstupy, které nás pohladí na srdci v časech dnešních a snad i těch budoucích. (25.03.2020)

V podstate body horror, v ktorom nejde ani tak o ľudské telo, ako o pitvanie sa v „tele“ paneláku. Paradoxne ľudí tu postihuje nákaza, ale dom trpí viditeľnejšie. Tapety sa strhávajú, diera v strope / podlahe sa zväčšuje. A divák si hovorí, o čo tvorcom ide. Až kým si uvedomí, že bezútešnosť činžiaku zažil tiež. Napríklad presne v situácii, keď bol chorý, čo mu bránilo ísť spomedzi štyroch stien preč. Muzikálové čísla vlastne kompenzujú totálne chýbajúcu hudbu v pozadí. (05.09.2023)

Skorodystopická skorogroteska na téma velkoměstského odcizení a samoty; a také neméně osobitý, místy roztomilý a v závěru dojemný milostný příběh, který skoro skončí špatně. Režisérovo rozhodnutí dát snovým představám hrdinky (a zároveň jakýmsi vinětám uvozujícím jednotlivé úseky vyvíjejícího se vztahu) podobu muzikálových výstupů dílku nepochybně prospělo, i když  mi samotná hudba spíš lezla na nervy.  Zajímavý pohled jistého kritika: celý film je vlastně jakési abstraktní porno, při němž šmírujeme pohlavní styk dvojice v misionářské poloze; teprve na konci se dočkáme emancipace. (23.11.2023)