San Babila: 20.00 hodin

Poté co Dionysos **** uvedl komentář od P.P.P., přidám jen vidění Umberta Eca (Foucaultovo kyvadlo): Začíná to "Tipico di quei tempi: corteo non autorizzato... Typické pro onu dobu bylo, že demonstrace nebyly povoleny, a pokud se nic vážného nestalo, policie jen byla jen ve střehu a kontrolovala (četné byly i uzemní kompromisy), aby levice nepřekročila některé pomyslné hranice vytýčené ve středu Milána... Jedna strana Augustova náměstí a celé náměstí San Babila bylo sídlem fašistů.Pokud tyto hranice někdo překročil došlo k incidentům, ale jinak se nedělo nic; stejně jako při krocení lva. (02.03.2018)

"San Babila" je žel bohu u nás mnohem aktuálnější v současnosti, než před těmi 30 lety, kdy běžěl v kinech. Jednostrannost levičáckého pojetí snímku je evidentní. Přesto je natočen po všech stránkách velmi dobře a psychologie postav působí věrohodně. To platí i o zrzavé kamarádce té party nácků - tak blbá a přitom realisticky ztvárněná slepice se ve filmu často nevidí. Za ní musím nechat tu *, kterou bych jinak ubral za výše zmíněnou tendenčnost. (19.12.2008)

Žánrově je San Babilo politickým panfletem, což ovšem není míněno pejorativně. Je to prostě jen víc politicky proklamativní snímek než žánrový kriminální film. Natočen je ale vysloveně profesionálně, s dobrými hereckými výkony i režií. Politická linie filmu nicméně zaznamenala určité zjednodušení. Film vychází z pozic intelektuální italské levice 70. let, která se stavěla jednak proti establishmentu, jednak byla poměrně výrazně radikální a měla tradiční třídní vidění. Do jisté míry to odpovídá kulturním poměrům v Československu 30. let. Fašisté v tomhle pojetí logicky museli pocházet zejména z kruhů rozmazlené zlaté mládeže, i když sociální realita neonacismu byla už tehdy výrazně jiná a hodně se tam angažovala právě dělnická mládež. Nebezpečná krajní pravice v Itálii, to byly ve skutečnosti radikálně konzervativní důstojníci italské armády a tajných služeb, případně starší pánové z finančních a průmyslových kruhů, kteří s nostalgií vzpomínali na Musoliniho a se sympatiemi koukali na Franka, Pinocheta a černé plukovníky v Řecku. Právě ti ostatně stáli v pozadí likvidace Alda Mora. Zajímavá hudební stránka filmu. Celkový dojem: 70 %. (14.04.2008)

Film zachycující tzv. "anni di piombo" ("léta olova"), italské období kulminující v 70. letech, zlatá léta politických vražd, terorismu, pouličních válek extremistů atp. Film, jenž šel do v Itálii do kin zhruba půl roku poté, co byl na podzim 1975 zavražděn Pasolini. Ten o "hrdinech" (ale nejen o nich!) tohoto filmu napsal: "Děti kolem nás, hlavně mládež, adolescenti, jsou skoro samé zrůdy. Jejich fyzické vzezření je téměř děsivé, a když není děsivé, je protivně nešťastné. Příšerné kožené oděvy, karikaturní účesy, vyhaslé oči. Jsou to masky jakési příšerné barbarské iniciace nebo pilné a nevědomé integrace, nevzbuzující soucit. (...) V nejhorších případech jsou to opravdoví kriminálníci. Kolik jich je? Ve skutečnosti by to mohli být všichni. V partách mladých, které potkáváme na ulici, by všichni mohli být zločinci. Nemají v očích žádné světlo, jejich rysy jsou napodobeninou rysů robotů, bez stopy osobního, jež by je vnitřně charakterizovalo. Jejich mlčení může znamenat nesmělou žádost o pomoc (jakou však pomoc?) nebo bodnutí nožem. (...) Bez ohledu na vyšší školní vzdělání a zlepšenou životní úroveň klesají zpět na úroveň primitivní neotesanosti. (...) Neumí se smát či usmát. Umí se pouze křenit a pošklebovat." (Zuřivý vzdor, s. 105-106.) (14.12.2013)

Čtyři Kotlebové se nudí, poflakují se ulicemi Milána a dělají bordel pod pláštíkem neo-fašistické ideologie. Chybí tomu ale sevřenější děj, schopnější dramaturg a v podstatě se to zajímavěji vyhrotí až v posledních deseti minutách. Jednoznačným plusem jsou tehdejší dobové reálie, film je takových nechtěným cestopisem pouličního života Milána 70.let, zajímavý je i pohled na společenskou náladu, kdy se to v levicově zaměřené Itálii slovně i fyzicky řezalo mezi neo-fašisty, rekrutujících se dle filmu z mladých znuděných cápků z vyšších kruhů a komunisty, které tady zastupují převážně studující mládež. Ale celkový dojem sráží i některé naivní scény (celá linie s až neuvěřitelně naivní blbkou), hudba Morriconeho je pak tady až trestuhodně nevyužita, vlastně téměř neslyšná. (13.04.2016)