Písečná žena

Možno to budú iba moje mylné predstavy ale mám taký vnútorný pocit, že tento film položil základy mnohým psychologickým filmom alebo horrorom z tematikou únosu či porušovania slobody. Woman in the dunes predkladá kinematografický pokrm, ktorý vám naservíruje skvelo zachytené myšlienkové pochody uneseného muža. Od momentu kedy ešte nič netuší, cez zúfalí pokus o útek až po zmierenie sa z rolou otroka a hoci mal možnosť ujsť, nespravil to. Táto bieločierna snímka z roku 1964, nominovaná na Oscara, nestratila na svojej masívnej autentickosti nič. Je to jeden z filmov, ktoré zub času neohlodá ale vekom zrejú ako víno. Paráda, špinavosť, zúfalstvo, je tu všetko, čo film plní psychického nepokoja má mať. Entomológ a profesor v jednej osobe pátra v piesočných dunách Japonska po nových druhoch hmyzov a dostane sa tak trocha ďalej od civilizácie. Tu natrafí na skupinku ľudí a spýta sa ich, kde by tak mohol prespať, Dobrosrdečný ľudia mu poradia, že neďaleko odtiaľ býva taká milá pani osamote, je dobrosrdečná a bude rada za každú návštevu. Býva však v jednej piesočnej rokline a dostať sa tam dá iba rebríkom. Tak ho tam odnesú a aj ho znesú dole. Nič netušiaci chlapík tam prespí, všimne si, že ženská celú noc tvrdo pracovala, hromadila piesok. Keď na druhý deň chce odísť, zisťuje, že rebrík nikde nieje a z diery sa nedá odísť, keďže sa po piesku nedá vyliesť a muži čo ho sem doniesli sa nevracajú. Keď sa nakoniec vrátia, jediné čo spravia je to, že si pomocou kladky vynesú piesok. Muž zisťuje, že tu ženská drie ako otrok, dedinčanom, ktorý predávajú piesok stavbárom. Jej muž a dieťa zomreli pri zosuve piesku a on má byť ako náhrada. V atmosfére, ktorá pripomína nočnú moru sa chlapík snaží ujsť za každú cenu. Z materiálmi, čo má v starej chatrči skúša počas dva a pól hodiny trvania filmu všetko. Raz sa mu to aj podarí ale nepozná terén, takže ho dedinčania aj tak vystopujú. Pri sledovaní som cítil v hrudi neustále ten pocit bezradnosti aké zažívam v nočných morách. Nech spravím hocičo, aj tak sa to obráti proti mne. Je to celé v takej komornej atmosfére kde sa celí dej odohráva takmer výhradne v chatrči v rozhovoroch medzi dvomi ľuďmi. Pozoruhodné. (03.09.2015)

Působivý námět proměněný v efektivní podobenství. Navíc krásný film na pohled. Písečná žena je opravdu dokonalý film.Místy mi přišla trochu chladná a nedotažená k extrému, který by její dokonalost mohl narušit, ale zato zvýšit intenzitu, ale rozhodl jsem se to nepovažovat za výtku, protože tu pořád je ta dokonalost. (07.09.2017)

K literární předloze Kobo Abeho jsem se ještě nedostala, takže nevím co je v čem "lepší" nebo "horší" nebo jak je ta kniha adaptována v tomto filmu, ale filmová verze Písečné ženy se vyznačuje hlavně velmi tísnivou a beznadějnou atmosférou, která je navíc podtrhována jen tichem nebo tajemně strašidelným hudebním doprovodem. Hned v prvních záběrech, kdy hlavní hrdina putuje pískem, hudba vytváří stejný dojem jako například v Planetě opic, kdy se ještě celá posádka vesmírné lodi snaží dostat přes poušť a hory. Když se nakonec dostane do "domácího vězení" na dně písečné díry, tak zkouší v zoufalství cokoli, aby se dostal ven, ale nakonec dopadne asi jinak než by sám čekal, jenže spousta scén je taková trošku vleklá, tak to třeba bude na pětku až po přečtení knížky nebo po druhém kouknutí. (18.07.2010)

Skvělý a napínavý nápad s uvězněním v dosti originálním obydlí se podle mě nedočkal důstojného vyvrcholení. Ano atmosféra tu je a minimalistická, svíravá hudba je perfektní. Také se mi líbilo vykreslení postav. Vždy, když jsem o tomhle filmu někde četl, představoval jsem si písečnou ženu jako megasvini. Ale opak je pravdou ona je obětí a je to dobrácká strašně prostinká a naivní osůbka. Vědec je zase klasický pan "vše lze řešit rozumem a chladnou hlavou." Bohužel je ten film na mě moc dlouhý (moje verze nemá 123 minut zde psaných, ale 2 hodiny 26 minut). Nevadilo by mi to, kdyby v něm bylo více scén s takovým nábojem, jako je například pokus o znásilnění za přihlížení celé vesnice. Ale ono to pak jaksi jen skončí a ono poselství (jak zde píše hirnlego) mi zůstalo utajeno. (23.09.2008)

Hudba: Tóru Takemicu. Už kvůli hudbě stojí za to Písečnou ženu vidět. Takemicu, který je zde ještě pod inspiračním vlivem Druhé vídeňské školy (tedy nikoli typicky japonská hudba jak píše Art), dodává celému filmu hypnotický rytmus a dokonale vystihuje tísnivý pocit neustálé hrozby. - - - Poznámka pod čarou: Novela Kóbó Abeho bývá někdy přirovnávána ke Kafkovi. S touto podobností bych byl opatrný. Nejenže Abe se s Kafkou seznámil až později, ale navíc je u tohoto japonského spisovatele spíše než Kafkovské rozrušení společenských vazeb vlivem moderního uspořádání světa znatelná inspirace jeho lékařským studiem. Pozice člověka je u něj výrazně odduchovnělá a zmaterializovaná, podobná behavioristickému popisu chování zvířat. Písečná žena mi tak připomíná spíše jakýsi vědecký experiment zkoumající přizpůsobení člověka v abnormální situaci kořeněný jistou porcí cynismu. Díky tomu mám pocit, že by věrnějším kandidátem pro zfilmování Abeho Písečné ženy byl režisér Šóhei Imamura, pro nějž je analýza lidského chování hlavním tématem jeho tvorby. (To ovšem nic nemění na výjimečnosti Tešigaharovy adaptace.) (16.01.2007)