Suna no onna
Piesočná žena
Woman of the Dunes
Woman in the Dunes
Obsahy(1)
V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (Letní filmová škola)
Recenze (86)
9/10 Jak to už tak většinou bývá, kniha bývá lepší než film. Písečná žena je jedou ze světlých výjimek. Film má v sobě vše, co mě tak fascinovalo na knize. ()
Písek je všudypřítomný a není se možné ho zbavit. Pořád musíme dělat zbytečnou práci, protože nejsme schopni se dostat k tomu důležitému. Nikdo nám nepomůže - ne tak, abychom našli něco víc, něco lepšího. Přes problémy se snažíme najít pobavení v maličkostech. Sex není o kráse, o něžnosti, o lásce, je to povinnost, něco přirozeného, ale nikoli něžného. A přesto dokážeme přežívat v každém prostředí. Člověk je velmi přizpůsobivý tvor a je schopen žít i ve chvíli, kdy se jeho svět hroutí. Stále je schopen ho držet třesoucíma se rukama a nedovolit mu se rozložit. Intenzívní film se silným poselstvím. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/07/pisecna-zena-1964-90.html ()
Možno to budú iba moje mylné predstavy ale mám taký vnútorný pocit, že tento film položil základy mnohým psychologickým filmom alebo horrorom z tematikou únosu či porušovania slobody. Woman in the dunes predkladá kinematografický pokrm, ktorý vám naservíruje skvelo zachytené myšlienkové pochody uneseného muža. Od momentu kedy ešte nič netuší, cez zúfalí pokus o útek až po zmierenie sa z rolou otroka a hoci mal možnosť ujsť, nespravil to. Táto bieločierna snímka z roku 1964, nominovaná na Oscara, nestratila na svojej masívnej autentickosti nič. Je to jeden z filmov, ktoré zub času neohlodá ale vekom zrejú ako víno. Paráda, špinavosť, zúfalstvo, je tu všetko, čo film plní psychického nepokoja má mať. Entomológ a profesor v jednej osobe pátra v piesočných dunách Japonska po nových druhoch hmyzov a dostane sa tak trocha ďalej od civilizácie. Tu natrafí na skupinku ľudí a spýta sa ich, kde by tak mohol prespať, Dobrosrdečný ľudia mu poradia, že neďaleko odtiaľ býva taká milá pani osamote, je dobrosrdečná a bude rada za každú návštevu. Býva však v jednej piesočnej rokline a dostať sa tam dá iba rebríkom. Tak ho tam odnesú a aj ho znesú dole. Nič netušiaci chlapík tam prespí, všimne si, že ženská celú noc tvrdo pracovala, hromadila piesok. Keď na druhý deň chce odísť, zisťuje, že rebrík nikde nieje a z diery sa nedá odísť, keďže sa po piesku nedá vyliesť a muži čo ho sem doniesli sa nevracajú. Keď sa nakoniec vrátia, jediné čo spravia je to, že si pomocou kladky vynesú piesok. Muž zisťuje, že tu ženská drie ako otrok, dedinčanom, ktorý predávajú piesok stavbárom. Jej muž a dieťa zomreli pri zosuve piesku a on má byť ako náhrada. V atmosfére, ktorá pripomína nočnú moru sa chlapík snaží ujsť za každú cenu. Z materiálmi, čo má v starej chatrči skúša počas dva a pól hodiny trvania filmu všetko. Raz sa mu to aj podarí ale nepozná terén, takže ho dedinčania aj tak vystopujú. Pri sledovaní som cítil v hrudi neustále ten pocit bezradnosti aké zažívam v nočných morách. Nech spravím hocičo, aj tak sa to obráti proti mne. Je to celé v takej komornej atmosfére kde sa celí dej odohráva takmer výhradne v chatrči v rozhovoroch medzi dvomi ľuďmi. Pozoruhodné. ()
ocenenia : Oscar 1965 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1964 - Špeciálna cena poroty ()
To mi takhle jednou jedna kámoška kouká přes rameno a povídá- ,,když už si čteš něco,tak si k tomu ještě přečti Abeho Písečnou ženu." A já na to ,že zas nemám tolik času. A vona na to,že to jsem ale velkej chudák,a ať si teda alespoň někde seženu film. Film jsem si sehnal a zjistil jsem že jsem velkej chudák.Teď sháním knihu.(na rozdíl třeba od Přeletu nad kukaččím hnízdem,se mi tady na konci nedostalo ani té špetky naděje,-ale třeba to nebylo vo mě,vo nás(obecně),- a jestli má polovička říká něco o prozření tak já něco o vyhnití!) ()
Zaujímavý film odohrávajúci sa skoro celý na jednom mieste a to v dome na piesku. Hlavný hrdina je výborne vybraný a tým myslím hlavne jeho osobnosť. Hlavný hrdina počas trvania filmu prechádza rôznymi stavmi a to napríklad rebéliou, odmietaním situácie, zmierením sa so situáciou atď. No prakticky sa dá povedať, že chce byť len užitočný pre spoločnosť a aby si ho niekto vážil. Žena (piesočná žena) je pripútaná v podstate na jedno miesto a niekedy sa správa iracionálne. V každom prípade piesočná žena je občas sexuchtivá a hlavne čo nechápe je pocit zdanlivej slobody, ktorú potrebuje jej "pomocník". Piesok je v tomto prípade metafora niečoho zlého čo je v podstate všade v ľuďoch, zvieratách v prírode a aj keď sa človek umyje stále mu niekde zostane. Koniec je samozrejme najzaujímavejším na celom filme z dôvodu, že iný človek či iná osobnosť, ako bol vybraný učiteľ zbierajúci piesočných chrobákov by sa zachoval inak. ()
Tak trochu mě mrzí, že jsem viděl tu režisérskou verzi, protože na ty dvě a půl hodiny to vystačí jen stěží a myslím si, že kdyby to mělo o 20 minut méně, fungovalo by to mnohem lépe a po všech stránkách. I tak se mi to ale hodně líbilo, byť mi trochu vadí, že to ladění do podobenství poněkud ničí logiku příběhu, protože jinak by si ústřední hrdina aspoň pokusil vyrobit žebřík nebo se pokusil přijít na jiné způsoby, které by v tu chvíli napadly asi každého. Natočené je to ale naprosto skvěle, z prostředí to těží opravdu hodně a umí to vyvolat silnou atmosféru byť jen detailním záběrem na padající písek, zahrané je to taky solidně, mělo to fascinující psycho-poetiku (nenapadá mě, jak jinak to popsat) a bavil mě i samotný příběh. A i ten přesah je překvapivě víc propracovaný, než se zdá a není tak moc zřejmý na první pohled, jak jsem se zpočátku obával. Každopádně jsem rád, že mě Tešigahara nezklamal ani napotřetí (a asi se na něj budu muset víc zaměřit, jelikož má dobré nápady a obrovský talent pro filmařinu) a popravdě, kdyby to bylo víc dotažené, bylo by to naprosto dokonalé. A i když mi to naprosto dokonalé nepřijde, i tak mě vůbec nepřekvapuje současné, opravdu vysoké hodnocení. Ten film si ho zaslouží. 4* ()
Zábava jako na pohřbu nejoblíbenějšího příbuzného a film strhující jako závody mrtvých šneků. Asi tak bych popsal Písečnou ženu, protože mít děj pro patnáctiminutový kraťas roztažený do dvou a půl hodiny je podle mě hřích, který by se měl trestat minimálně smrtí. Půl hvězdičky za závěr. 10% ()
Pred pustenim tohoto filmu jsem vubec netusil o cem bude. Asi po triceti minutach mi spadla celist a vydrzela dole az do konce, asi i chvili po... Jeden z nejlepsich psychologickych thrilleru, jaky jsem kdy videl (na lepsi si ted nevzpomenu). Pisek se mi skrz monitor rval do vlasu, pod nehty a ja na 120% soucitil s hlavnim hrdinou a mrazive vnimal jeho beznadej. Naprosto neuveritelny film, at uz scenarem a hereckymi vykony, tak predevsim uzasnou kamerou, ktera je velmi dobre a citlive doplnena hudbou. Filmovy zazitek, ktery si clovek vezme do hrobu, uzasny film. ()
Zaujímavý dramatický námet prevedený na strieborné plátno, ktorý v rámci nastolených podmienok funguje. ' Žijeme preto, aby sme kopali, alebo kopeme preto, aby sme prežili.' Aj keď by som si želal viac vysvetliť pozadie takéhoto (zbytočného) konania. Ak slúži piesok na výstavbu miest, nie je ľahšie si ho zaobstarať jednoduchším, priamočiarejším spôsobom bez poskytovania servisu ďalším a ďalším ľudom? Ten záver bol síce predvídateľný, ale zároveň málo predstaviteľný. ()
Jumpei Niki (Eidži Okada), tokomský entomolog a pedagog, je v chudé přímořské vesnici a sbírá vzorky písečného hmyzu. Protože je pozdě a zmeškal poslední autobus zpět do města, někteří z místních vesničanů mu navrhli, aby tam přenocoval, a nabídli mu, že mu najdou ubytování. Toto místo je domovem mladé ženy (Kyôko Kishida), jejíž dům se nachází na dně pískovny přístupné pouze po žebříku. Později se dozví, že ženin manžel a dítě zemřeli v písečné bouři a jejich neobjevená těla byla pohřbena někde poblíž domu. ()
Teshigahara spolu s kameramanem Hiroshim Segawou místo filmařiny předvádí vyložené umění. Nejde však jen o samoúčelné artové pozlátko. Woman in the Dunes je uměleckým dílem v tom filmově nejpozitivnějším slova smyslu. Nejenže krásně vypadá, ale pod luxusními kompozicemi se stále především skrývá skvělé existenciální drama a napínavý thriller. Vychvalovat by se dalo všechno, skvělým obsazením počínaje a dokonalou hudbou konče. Spolupráce Abeho a Teshigahary nese jednoduše ovoce a stejně jako zbylé filmy tohoto super-dua Woman in the Dunes je klenotem světové kinematografie. 100% ()
Silný filmový zážitok! Piesočná žena je film o tom, ako človek v ťažkej situácii (osamotená žena žijúca na dne pieskovej duny) môže konať voči iným ľuďom, ktorí sa vyskytnú v jeho blízkosti a je tam nejaká šanca to využiť. Pochváliť musím okrem silného emotívneho zážitku aj veľmi dobrú obrazovú stránku filmu. ()
Místy až surrealistický, opravdu kafkovsky laděný film. ()
Nahodilé poznámky: Mnoho velkých detailů na různé části těl ústřední dvojice (oči, kůži posetou zrnky písku, pot stékající po tváři atd.) – důraz na fyzičnost zcela oproštěnou od racionality a víry v rozum, který je blízký městskému člověku, nikoli vesničanovi, jenž myslí především na hledání způsobů, jak se uživit a přežít – konflikt mezi měšťáckou zhýčkaností (při prvním kontaktu s vesničankou v písečné duně si hlavní hrdina vůbec neuvědomuje, že se nachází na místě, kde je civilizovaný způsob života zcela zapovězen – žádá si koupel, neboť nechápe, že vody je nedostatek; žádá si vlastní svítilnu, protože mu nedojde, že žena více než jednu nemá; a především očekává, že se dalšího dne normálně vrátí zpátky do města (několikrát zopakuje, že má pouze tři dny dovolené)) a vesnickou zemitostí a praktičností (písečná žena považuje za zcela přirozené, že práce je jediným smyslem života a tomu, kam a proč chce muž odejít vůbec nerozumí). --- Záběry na tekoucí písek vytvářejí jakýsi rytmus ubíjející a nikdy nekončící „sysifovské“ práce – těmito záběry je zdůrazňována pravidelnost nikdy nekončícího koloběhu, který ústřední dvojici nutí k neustálému odhazování písku, který by je v opačném případě zasypal. --- Paralela mezi zálibou hlavního hrdiny spočívající v chytání hmyzu a jeho vlastním osudem, kdy je podobně jako hmyz chycen do pasti (v průběhu filmu je na detaily hmyzu často prostřiháváno). --- Konflikt mezi demokracií (muž přichází ze svobodné moderní společnosti) a totalitou (vesničané coby představitelé totalitní moci). Muž dlouho za svoji svobodu bojuje, pokusí se o útěk, a i po jeho neúspěšné realizaci dále uvažuje, jak přelstít své věznitele. Ovšem takový směr úvah praktikuje jen do chvíle, kdy v údělu, jež mu byl přidělen, začne nalézat smysl. Poté, co náhodou vymyslí princip, díky kterému lze z písku získávat vodu, a kdy žena, se kterou je nucen sdílet improvizované obydlí, otěhotní, se začne jeho pohled na vlastní existenci radikálně měnit. Zatímco v moderní demokratické společnosti je člověk nucen činit vlastní rozhodnutí, totalita mu možnost rozhodnutí upírá a současně ho od této nutnosti osvobozuje. Hlavní hrdina, který se prostřednictvím záliby ve sbírání hmyzu snažil vymanit ze svazujícího stereotypu a zaměnitelnosti své existence coby nálezce nového hmyzího druhu, zjišťuje, že prosté pojetí života, do nějž byl uvržen, nabízí ve srovnání s moderní společností své výhody – nemusí neustále bojovat o své místo, protože je mu jasně dané; nemusí vykonávat rozhodnutí, ta za něj totiž vykonávají jiní, jemu přísluší pouze pracovat, přičemž za tuto práci vždy přijde odměna v podobě pravidelného přídělu vody, jídla, cigaret, alkoholu. Ačkoli se mu v závěru nabídne možnost odejít (jeho věznitelé úmyslně či neúmyslně zapomenou vytáhnout z duny žebřík), hrdina tuto odmítne a vrací se ke svému nápadu na získáváni vody z písku a k ženě, se kterou čeká dítě. V obojím spatřuje větší smysl než v zoufalé snaze zapsat se ve společnosti jako významný sběratel hmyzu či v návratu k uniformnímu způsobu života, od nějž coby sběratel de facto utíkal. () (méně) (více)
Jden z tzv. filmů pro oko náročného diváka,jak se říkávalo titulkovým filmům,vysílaným na Čt 2. ()
Od novely spisovatele Kóbó Abeho jsem čekal něco na způsob Fowlesova Sběratele, ve skutečnosti mě ta knížka ale spíš zklamala. O to větší radost mi ale udělala její filmová adaptace, která mi svou temnou a místy až hororovou atmosférou vyloženě sedla. ()
"Hrabete písek, abyste žila, nebo žijete, abyste hrabala písek...?" ()
Další dlouholetý rest, o kterém jsem si myslel, že je to o ženské, co uvězní a znásilňuje muže v duně, pak je krouhne, znásilní dalšího, nebo tam hrdina spadne a ona tam je a tak spolu mají heavy dialogy, mezitím, co si dávají třetí číslo dne... taková typická japonská neděle v poušti... ze které není úniku a chybí tam nudle. Nicméně, ono je to trochu jinak, žena tam "pouze" žije, protože je to její domov (manžel a syn jí údajně zemřeli, nebo to je jen typický blábol, aby nepůsobila jakože udělá, co stejně ví od první chvíle, že udělá, když se na muže uculí a kousne se do rtů), ale je tam zároveň chytře držena ostatními z "vesnice" (Gucci Gang borci, co jen stojí ve větru s rozepnutýma košilema a vytahujou nebo posílají dolů věci) a kteří ji tam vydržují jako levnější alternativu toho, že jim tam vykopává a hloubí písek (nějak jsem nepochopil, jak přesně to "vesnici" pomáhá, nebo to má být nějaká hluboká metafora, protože jediná hlubina, která by mě tam dole zajímala by definitivně neměla co dělat s pískem), ale protože je to její domov, žena tam zůstává a občas jí tam domorodci přihodí nějakého toho bohatýra na přilepšenou (ne, Strajpsi, vůbec to není divný, že ti tam hází žebřík, abys přespal v chajdě, v díře, kdesi dole... ani, že venkovani jsou tak ochotní pomáhat... prostě tam vlezeš - když vás pošlou do prdele, abyste neotravovali, tak poznáte a víte, že jednáte se solidníma lidma z dědiny). Tentokrát je to učitel a ze začátku je to taková idiotská primadona, naštěstí ale projde určitou sebekritikou a tak nemusíte histerčení hlavního hrdiny poslouchat přes celé dvě+ hodiny. Co jsem čekal, že se zvrhne v obstojné písečné porno musí nakonec na první zásyp... ee, zásun, čekat prakticky do poloviny, protože mezitím je hlavní hrdina příliš zaměstnán vlastním vztekáním a broukama, až mu postupně začne svítat, že tady je prostor pro to být japonskej Monte Cristo... takže v momentě, kdy mu brouci z jeho sbírky na napíchaných špendlících přelezou přímo do jeho makovice, protože mu samozřejmě začne šplouchat na maják, rozhodne se pro útěk. A písek se zkrátka v příběhu dostává všude, je s ním těžký boj, snad zase jako metafora (hrnečku vař, no je to hluboký, děti). Nevím proč jsem měl vždy film tolik zafixovaný jakože půjde o tuhle drill akci, definitivně bych víc energie než na rozčilování věnoval vzpomínání nad tím, co vše bylo v kamasutře, nebo něčemu podobně produktivnímu, protože sotva ženské hrubě odsekne, že tokijský čubky nejsou hezčí, než ona (žena se snaží hrát skromnou), přejede jí hadrem přes krk a vyšle svoje maskulinní vibrace na pochod, ženská už je vláčná jak créme brûlée. Ale žerty stranou (první real věta komentáře): Tenhle film by dnes nenatočili. ()
Písečná žena patří k nejvýraznějším japonským uměleckým reakcím na společnost v moderní éře. S Písečnou ženou jsem se poprvé setkal v podobě představení českého elitního tanečního souboru Nanohach pod vedením Ley Švejdové. V jejím podání získalo vystoupení velmi důrazný feministický podtext, beznaděj ženy byla bezvýchodnější, jednou byla deprese zvýrazněna spontánním koncertem žabího zpěvu, podruhé ztemnělým prostředím industriálního interiéru a mou nepatrnou spoluúčastí. Důraznému vyznění filmové alegorie bídy a slávy lidského bytí v kolizi s neúprosnou skutečností jednoznačně prospělo napsání filmového scénáře samotným autorem knihy a Kóbó Abe se nebál ani kritických, ani kontroverzních tónů myšlenek. Výraz obrazu měl pod dohledem kameraman Hiroši Segawa, magie poezie je osvobozena ze zajetí zrnek písku, pevně obepíná dvě lidská těla i dvě lidská nitra, budování výjevů má intimní zákonitosti, detail je důležitější celku, celek je nadřazen pocitům, pocit je hlasitější než slovo. Zvědavé oko je v samotném centru dění pohybu, zoufalství i naděje jsou v nejtěsnější blízkosti, jsou oživené, trvalé, přenosné, mollové. K jedinečnému přenosu pocitů přispívá také Tóru Takemicu se svým hudebním doprovodem. A Hiroši Tešigahara slavil svůj nejzávratnější filmový úspěch kariéry. Pokusným objektem experimentálního pozorování je Džunpei Niki (velmi zajímavý Eidži Okada), kultivovaný entomolog a spořádaný učitel z města Tokio. Nespokojenost se stavem reality společnosti na vzestupu je kritickým odznakem doby místa, otírá se o nejen o přebujelou byrokracii, ale všímá si také prospěchářství, lstí, zlovůlí i krutosti podstaty lidské existence. Vnitřní pobouření je prvním krokem alegorie prosperující spotřební společnosti. Je o tužbách, předsevzetí, cestách, snění, přizpůsobení se, cílech a hodnotách. Extrémní prostředí omezených rozměrů je spojením dvou krajin vnitřních světů. Jde o svobodu, vnitřní i vnější. Jde o strach, úzkost, odpor, odhodlání, rezignaci, smíření. Jde o sexualitu, životní energii, urputný boj i společnou harmonii potřeb. Jde o závažný rozpor mezi ideály a skutečností, rozčarování z existence přítomnosti, uspokojivé naplnění lidského nitra. Symbolika je velmi pečlivě a esteticky rozmístěna v zorném úhlu pohledu, poetika se elementárně rozkročila na samotném dně lidské duše, zpívá ptákům i ozvěně mořského přílivu. Druhým objektem výzkumného pokusu je vesnická žena (pozoruhodná Kjóko Kišida), v zoufalství lpící na své rodné vesnici i na nezvyklý způsob fungování lidské společnosti. Život je neustálým bojem o přežití i zachování zdání lidské důstojnosti. Život je strachem z osamělosti i mužské dominance soužití. Život se nechce znát s pojmem svoboda a tvrdě si dobírá iluzi o ní. Jde o hodnoty, intimní soukromí i vyžití. Jde o pokoru, touhy, uspokojení, vnitřní pocit štěstí i význam společenské užitečnosti. Z dalších rolí je nutné zmínit již jen vůdce vesničanů (Kódži Micui). Je představitelem přísných pravidel vesnického života. Jednotlivec není nadřazen společnosti a tradice se musí ctít a podporovat vlastní invencí. Zneužití moci je správný termín k pochopení daného stavu. Písečná žena je úchvatnou alegorií spotřební společnosti. Je nutné poznamenat, že Japonsko, paradoxně, díky prohrané druhé světové válce se ve svém vývoji a celkové prosperitě dostalo mnohem dál, negativní vlivy civilizace jsou dlouhodobější, masivnější, extrémnější a znepokojivější. Písečná žena je písní ve staccatovém rytmu japonského butó. Jedinečná to poezie obrazu a výrazu lidského nitra! () (méně) (více)