Suna no onna
Piesočná žena
Woman of the Dunes
Woman in the Dunes
Obsahy(1)
V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (Letní filmová škola)
Recenze (86)
Tady je pomocníkovo nářadí? / Tak přece je tu ještě někdo... / Kdo? / Slyšel jsem, jak říká 'pomocník'... / Prosím nepřemýšlejte o tom... Když jsem před cca dvaceti lety viděl Písečnou ženu poprvé, bylo to osudové setkání. Nyní mi připomněla, jak těžko se hovoří o dokonalých filmech. Podobenství mám rád a partnerství / život jako díra v písku, ze které se nelze / není radno vyhrabat, je dobré podobenství. Možná až příliš dobré. Knihu jsem nečetl (ale budu), ale pochybuji, že by mohla být působivější než film, který krásnými a děsivými výjevy sypaní a drolení navozuje opojnou hrůzu poznané nutnosti naprosto nedostižně. Hrůzu, z níž se sice nevyhrabete, ale která dokáže učinit když ne šťastným, alespoň spokojeným. Příjemně nesoučasný a pravdivý příspěvek k problému svobody. Nesnažím se o nemožné, nejdu proti zákonům přírody! ()
Film Suna no onna je něco jiného, než na co jsme zvyklí (i když mně osobně připomněla Trierovo Dogville). Má svíravou atmosféru, která v průběhu děje pro mě nebyla natolik patrná. Až po konci filmu, kdy se pocity ustálily, jsem měl možnost ho náležitě ohodnotit. spoiler Od poklidného začátku, kdy se začíná rýsovat problém, až k vypjatému konci děj plynule gradoval. Největší zadostiučinění pro mě bylo, když jsem si na konci říkal, že by měl v jámě zůstat a čekat, koho mu přivedou zpět, kdy už by byl právě tak semletý jako jeho "žena". Nicméně Abé si s tím poradil mistrně. Hledání smyslu života v řádu. Jak prosté ()
Film má nádhernú čiernobielu kameru. Už to samotné by stačilo, aby sa divák kochal, ale je tu ešte ďalšia silná devíza - parádne ťaživá atmosféra. Možno jediné, čo by sa dalo vytknúť, je nadmerná dĺžka. Ku koncu filmu to moje silné zaujatie miestami povoľovalo. ()
Působivé drama odehrávající se ve stísněném prostředí působí velice depresivně. Bezvýchodnost situace podtrhuje hudba i nevlídné počasí. Dějově minimalistické, až poetické, a přesto pohlcující nejen pískem. ()
Japonský masterpiece. Na jedné straně se příběh o muži, který je uvězněn v domě, okolo kterého se zvedají písečné stěny, podobá vězeňským dramatům ala Shawshank, Půlnoční expres a další. Je to napínavé, a já jsem ubohému entomologovi držel palce více než komukoliv jinému v dějinách 'útěkových' filmů. A víte proč? Kvůli tomu písku, dámy a pánové. Ach, ten písek. Nekonečný, suchý, škrábavý, vleze všude a nedá se proti němu bojovat. Částečky o velikosti půl milimetru, které jsou schopny pohltit celá města. Ten písek je symbol, víte? Symbol času, neporazitelného, všudypřítomného. Vzpomeňte si na přesýpací hodiny. Hrdina, který noc co noc odhrabává písek ze svého domu se tedy dá vnímat jako člověk, který se snaží vzepřít entropii, stárnutí, a smrti____ Pokud 'útěkovost' byla jedním z aspektů filmu, pak druhým je silná poetičnost, artovost, která se líbila i Andreji Tarkovskému. Přesně v jeho stylu se nesou ty detailní pohledy na stékající vlnky písku, na všmožné druhy brouků, které v poušti žijí, a které se vlastně svým údělem neliší od hlavních hrdinů. I oni se totiž stali zvířaty, brouky, žijcící v nehostiném prostředí, které tímto musí vykonávat nesmyslnou sisyfovskou činnost ke svému bezesmyslnému přežití. ()
Tak toto bola aka pecka! Jednoznacne to najlepsie a najmrazivejsie, co som za posledne mesiace videla! ()
Na jednu stranu velmi dobrý příběhový nápad, tísnivá psychoidní atmosféra a velmi dobré herecké podání. Na druhou stranu ale velmi dlouhá a postupně nudu vzbuzující podívaná s malým počtem příběhových zvratů. Chtělo by to zkrátit stopáž (film je dlouhý cca 2 a půl hodiny) a přidat více vyhrocených nebo akčnějších scén (znásobit například počet pokusů o útěk). Určitě by si tento příběh zasloužil novější a modernější filmové zpracování. ()
Nie je dolezite, kde a co clovek robi - ale ze to naplna jeho existenciu. Nielen tato myslienka bravurne rozvinuta v 120 minutach pribehu muza a zeny v piesocnej jame. Trefne zrkadlo nastavene vacsine z nas, na ktorych sa neustale vali piesok kazdodenneho zivota. Nepochybne klenot japonskej klasickej kinematografie. ()
Tak tohle jsem dlouho u "červeného" filmu nezažil, tj abych nepochopil o co tam vlastně šlo a film mě nudil celých 147 minut, asi jsem prostě na takováto poetická díla příliš velký zabedněnec. Bohužel neznám předlohu pro tento film jako mnozí co se rozhodli sledovat tento snímek. ()
Opravdu si nemůžu pomoci, ale mě na tom nic strašidelného nepřišlo. Z čeho jsem byl nadšený byla kamera (záběry padajícího písku). Nevím, zda to bylo unavou, ale já jsem se dost nudil. ()
V příštích dnech se asi všem dětským pískovištím vyhnu obloukem... ()
It's coarse and rough and irritating and it gets everywhere. Tenhle citát už nikdy nebudu vnímat jako dřív. Rating 0/10 Anakinů ()
Napětí od začátku až do konce. V podstatě střetnutí dvou naprosto odlišných náhledů na svět v jedné písečné díře. Žena má jen svoji písečnou díru a smyslem jejího života težit z díry písek a by jí nezasypal dům a nedokážíc si představit, že by ho měla opustit. Muž, který je zde lstí uvězněný, chce zpět do Tokia, kde je uznávaným entomologem, a který se odmítá smířit s tím, že by ona písečná díra měla být celý jeho svět. Víc nemá cenu prozrazovat. Typická japonská hudba výborně podbarvuje deprimující černobílé záběry. Hlavně záběry horní kamery jsou excelentní. ()
2 hodiny mě zaráželo, jak dokáže někdo já koukat na film jako je tento. Opravdu parádní atmosféra, postavy, kamera, zápletka samozřejmě... no ovšem poslední půl hodinu jsem trpěl, když přicházelo další a další vyvrcholení. A poenta mě minula obloukem. Sled událostí a hrdinův přerod mi přišel dlouho a skvěle budovanej, ale nakonec dost rychlej. ()
Ach toľkého trápenia v jednej bohom zabudnutej, pieskom zasypanej diere... Hoc sa film snaží držať predlohy, jej kvalít bohužiaľ nedosahuje. Dlhé "umelecké" zábery na piesok doprevádzané ťahavou hudbou postrádajú a azda mali byť rovno nahradené myšlienkovými pochodmi hlavného hrdinu. Lebo práve o ich vývoji, o tom je predloha. Takto sa film utieka k bolestnej technike citovania posledných viet. A je to škoda, pretože toto dielko nie je technicky náročné a tak ponúkalo skvelú príležitosť sa s ním pohrať. Bohužiaľ premárnený potenciál. Aj keď treba priznať, že film málokedy dosiahne tú knižnú atmosféru. ()
Film o snaze dostat se z pasti která se mění v zoufalost a fatalitu kterou zažívá hlavní hrdina obestřen jen pískem. Snaha osvobodit se je tu stavěna do protikladu se stále se zvětšujícím poutem mezi entomologem a ženou. Celý film je zasazen do vyjímečné atmosféry, ktrerá je tak typická pro japonské filmy 60 a 70 let jako je Onibaba nebo třeba filmy Akiry Kurosawy. Silně kontrastní kamera, mystické až hororové prvky a hlavně výstavba charakteristická určitým stereotypním prostředím v tomto případě dřevem a pískem (u např Onibaby to bylo rákosí). ()
Tokijský učitel a vášnivý entomolog Džumpei vyrazí do pouště pátrat po novém broukovi, aby sám jako brouk nevědomky upadl do pasti písečného mravkolva. Když se shání mezi místními vesničany po noclehu, spustí ho na provazovém žebříku na dno písečné jámy, kde se krčí polozasypaná chatrč. V ní žije písečná žena, která se sisyfosky věnuje nekonečnému hrabání písku, který by jinak zasypal její ubohý domeček. Džumpei, ačkoliv o tom ještě neví, se stane jejím nedobrovolným pomocníkem. Vesničané nemají v úmyslu ho z díry vytáhnout a i žena v přirozené touze nebýt sama jeho společnost vítá. Muž se zpočátku pokouší svému osudu vzepřít, bouří se, odmítá pracovat, sváže ženu, pokusí se utéct, ale s každým dalším dnem a každým dalším neúspěšným pokusem jeho odhodlání slábne. Písečná žena je vynikající filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóba Abeho, který se stejně jako většina jeho ostatních děl zabývá ztrátou identity a kritikou některých specifik japonské kolektivistické společnosti. Za zmínku stojí uhraničivá kamera, která až fyzicky zprostředkovává všudypřítomnou přítomnost písku a jeho vytrvalé tiché ničivé síly. Po shlédnutí jsem měl nutkání jít se osprchovat a smýt ze sebe písek, co se na mě během filmu usadil. Výborně znepokojivý je i hudební a zvukový doprovod, obzvláště v průběhu nezdařeného iniciačního rituálu. Opravdu výjimečný zážitek! ()
Film si docela zachovává atmosféru knihy včetně bezvýslednosti snah o útěk, vykreslení oblasti je povedené. Co film obsahuje oproti knize navíc, zřejmě v zájmu pochopení pro diváky, je spíše ke škodě. Kniha se svou absurditou je rozhodně mnohem lepší. ()
Knížka Kóbó Abeho je takový malý klenot moderní japonské literatury. Ve výborném českém překladu Vlasty Winkelhofferové se jedná o jazykově vytříbený, významově mnohovrstevnatý zážitek. Film trochu postrádá údernost předlohy, přes přehnanou stopáž (140 minut) však není špatný, a rozhodně stojí za vidění. ()
Velice komorní, ovšem vůbec ne útulný film, odehrávající se většinou v depresivním prostředí hluboké díry plné písku. Mladý a talentovaný učitel a také amatérský entomolog z Tokia jménem Niki Jumpei se vydává na písečné pláže sbírat tygří brouky a další hmyz, pořizovat fotky a dělat si poznámky. Vypadá to na úspěšnou výpravu, ale bohužel usne a ujede mu poslední autobus do města. Naštěstí jsou zde však pohostinní vesničané, kteří mu nabídnou nocleh. Přivedou jej k jámě v písku, na jejímž dně je dům a do které se dá dostat jen pomocí provazového žebříku. Po chvíli váhání Niki tam dolů sleze a v domě potká mladou, celkem hezkou ženu, která tam žije sama od té doby, co její manžel a dcera zemřeli při písečné bouři. Niki se s ní pořádně nadlábne a chce jít spát, ale žena má jiné plány - přes noc nabírá písek do kbelíků a ty pak vytahují vesničané ven. Prý se totiž v noci dělá s pískem nejlépe, protože je vlhký. Niki jí nabízí pomoc, ona jej ale odmítne s tím, že nemusí makat hned první den. To je mu celkem podezřelé a hned další den zjistí, proč to říkala - protože když chce ráno odejít, tak je žebřík pryč! Snaží se vylézt ven po písečných svazích, ale ty jsou příliš příkré a neustále se mu drolí pod nohama, takže i přes opakované pokusy je tam prostě uvězněn a akorát se potluče. Žena mu pak vysvětlí, že je to její domov a že odtud nechce odejít a že on tu s ní bude muset zůstat, aby jí pomáhal těžit písek, který vesničané prodávají jedné cementárně, a za budou oba dostávat dolů příděly jídla a vody. A tak se tomu Niki neochotně přizpůsobí, ale ne nadlouho. Chce opět utéct, ženu pořádně spoutá a snaží se opět vyškrábat ven, bez úspěchu. Chvíli ji nechává svázanou, ale když vidí, jak trpí, tak ji rozváže, dá ji vodu (které je málo) a poté ji začne otírat ručníkem od písku, až spolu skončí na zemi a pořádně si zapíchají. Stanou se z nich milenci, ale přesto se Niki nikdy nevzdá naděje na útěk. Jednou v noci si Niki vyrobí lano s hákem, který zachytí na konstrukci pro spouštění kbelíku a povede se mu vyškrábat z té díry ven a utéct. Samozřejmě si jej všimnou vesničani a začnou jej s lucernami pronásledovat. Zrovna, když si myslí, že má vyhráno, tak se propadne do tekoucího písku a začne volat o pomoc - ta přijde, bohužel pro něj jsou to však vesničané, kteří jej přivedou zpět do díry. Později se snaží Niki přesvědčit vesničany, aby ho pustili projít se k moři, ti však mají zvrhlé touhy. Chtějí totiž vidět, jak se spolu ti dva před nimi pomilují, to se ale nelíbí ženě a tak dojde k bitce, při které se ji snaží Niki znásilnit, ale nevyjde mu to. Niki je samozřejmě vědec a výzkumník, který se snaží zjistit, jak by se dal písek využít v prospěch vesničanů. Při stavění pasti pro vránu, kterou by využil jako posla, objeví vodu, která kapilárně vzlíná z nižších horninových vrstev. Později žena otěhotní, ale embryo se uchytilo mimo dělohu, a tak potřebuje operaci. Vesničané souhlasí, odvedou ji k doktorovi, zatímco Niki zůstává v naději, že jej vesničané nechají odejít, jakmile jim ukáže svou metodu získávání vody z písku. No, bohužel se stejně jako spousta jeho uvězněných předchůdců svobody nedočká. Byl to dost skličující a depresivní film s hudbou, která celou tu Nikiho beznaděj jen podtrhovala. Fandil jsem mu, ale měl jsem celou dobu špatný pocit, že se už nikdy do Tokia nepodívá... () (méně) (více)