Doutas

Pokud existuje jediný důvod, proč Bojovníka vidět, tak je to Jake Gyllenhall. Jeho ztvárnění vymláceného boxera, který stěží dokáže říct souvislou větu, který v záchvatech vzteku rozbíjí vše kolem, ale který zároveň miluje svoji dceru a ženu, bez které by byl ztracený, je dokonale přesvědčivé. Škoda, že zbytek filmu je tak průměrný, nudný a předvídatelný. Více na blogu.

Krásně natočený film, který je po celou dobu příjemný a přítulný jak opuštěné jehňátko. Vinterberg sice odvedl skvělou řemeslnou práci, ale čekal bych od něj více invence. Obsazení se až na Sturridge docela povedlo, jenom není čas jednotlivé charaktery pořádně představit a rozehrát, tak aby byla zřejmá motivace jejich jednání. Ta byla obětována v zájmu zachování kompaktnosti a stopáže pod dvě hodiny, aby tuto nejklasičtější klasiku přežila do konce aspoň půlka publika. Také jsem postrádal ironii Hardyho románu, nějakého odcizeného vypravěče, který by s nadhledem komentoval okolní dění, podobně jako u Scorseseho Věku nevinnosti nebo u Kubrickova Barryho Lyndona. Takhle je román, jehož krása tkví hlavně v poetickém jazyce a originálních popisech postav a situací, oškubán na základní romantickou linku, která je sice díky hlavní nezávislé hrdince stále moderní, ale dnešního diváka až tak neosloví. Více na blogu.

Citlivě natočené rodinné drama, které nerozebírá jen vztah rodičů ke svým dětem, ale i tradiční otázku vztahu bohatství, úspěchu a rodinného štěstí. Koreeda se vyhnul extrémům a obě rodiny zasadil do střední třídy (jednu do nižší a druhou do vyšší), čímž vytvořil uvěřitelnou situaci, do které se každý dokáže vcítit, a to napříč kulturami. K dokonalosti tomu překáží jen zbytečná soudní odbočka, která rozehraje motivy, se kterými se dále už moc nepracuje, a větší důraz na pohled a pocity dětí (přetrhání vztahů se sourozenci se například vůbec neřeší). Jinak ale moc pěkný filmek.

Tornatoreho Bio Ráj patří mezi mé nejoblíbenější italské filmy a loňská Nejvyšší nabídka bylo asi nejpříjemnějším překvapením roku, ale jeho starší dílko Malena, ke kterému jsem se dostal teprve teď, mě docela zklamalo. Monica Bellucci je kus, to se musí uznat, a kouká se na ni příjemně.....skoro jsem na chvilku zapomněl na Noeho scénu z podchodu, která se mi vždycky, když vidím Belluci, vybaví. Kamera je taky výborná, ale co mě vadilo, byla přehnaná afektovanost všech vedlejších postav, které z portrétu italského maloměsta 40. let, dělají nepovedenou karikaturu. Těžký osud žen za války a v prvních letech po válce mi přišel mnohem lépe vystižen v německém filmu od Rainera Fassbindera Manželství Marie Braunové.

Správně depresivní drama s porcí typicky severského černého humoru, z kterého se vám chce trochu smát a trochu brečet. Hned po skončení jsem sice neměl nutkání vyskočit ze sedačky a křičet „bože, to bylo tak hustý!“ (to není vtip, to se mi v kině fakt občas stává), ale je to takový ten filmek, co se ve vás rozleží a na který nemůžete přestat myslet ani druhý den. Podrobnější recenze zde.

Nemilosrdná vivisekce romantického vztahu starší ženy a její mladší milenky, jehož středobodem je chorobná potřeba submisivity. Ale nečekejte žádné laciné BDSM porno. Pestrobarvec, ačkoliv se mu jistá magicky hypnotická rafinovaná svůdnost nedá upřít, se rozhodně nesnaží hrát na žádné první signální, ale trpělivě dává nahlédnout nepříjemnou podstatu dominantně-submisivního sexuálního vztahu a obtížnost jeho oboustranného naplnění. Více na blogu.

Příjemné překvapení, které předčilo má očekávání. Chytré sci-fi, nad kterým se může člověk zamyslet, ale které se díky hezkému vizuálu dá vychutnat i bez velkého přemýšlení. Něco víc zde: http://doutas.blogspot.cz/2015/05/ex-machina.html

Komorní dialogové drama stojící na výborných hereckých výkonech Nielse Arestrupa a Andrého Dussoliera. Podrobnější komentář zde: http://doutas.blogspot.cz/2015/04/diplomacie.html

Jeden z nejkrásnějších animovaných filmů, který jsem v poslední době viděl. Podrobnější komentář zde: http://doutas.blogspot.cz/2015/04/pisen-more.html

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli na Cestu naděje zajít nebo ne. Ani hodnocení na CSFD (64%), IMDb (7,6) a Rotten Tomatoes (83%) mi moc nepomohly. Spoustu hodně dobrých ale i hodně špatných filmů mívá takhle rozptýlená hodnocení. Nakonec jsem se ale rozhoupal a na film zašel především ze zvědavosti, jak si Russel Crowe, jeden z mých oblíbených herců, povede jako režisér. Cesta naděje je australské rodinné melodrama z období po první světové válce o australském proutkaři a kopáči studen Joshuovi, který se vydává po válce hledat ostatky svých tří synů, kteří padli v bitvě u Gallipoli. Rozhodně je třeba ocenit Croweovu debutantskou odvahu popasovat se s takhle rozmáchlým historickým velkofilmem, jehož děj se z velké části odehrává v Turecku, který obsahuje několik relativně působivých válečných scén, a přitom jeho těžiště neustále zůstává v komorní příběhové lince nešťastného otce. Což je nakonec největší slabina celého filmu, ze kterého se brzy vyklube čistokrevné melodrama, které záplavou filmových klišé směřuje k předvídatelnému konci. Největším zklamáním pro mě byl způsob, jakým se příběh rozvíjel. Všechny zásadní objevy, které Joshuu posunou v jeho cestě dál, jsou dílem náhody nebo jeho "nadpřirozených" proutkařských schopností a zvýšené senzibility. Film se v originálu jmenuje The Water Diviner a je pravdou, že všechna důležitá zjištění jsou spíše výsledkem těchto "divinations" nežli nějaké scénaristicky složitější investigace. Cesta naděje si svým zpracovaním sice v ničem nezadá s průměrnými hollywoodskými historickými velkofilmy, ale také je v ničem nepřekonává.