Banšun
Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (31)
Ozu bol mág. Jeho príbehy sa javia ako strašne všedné. Nič sa tam výrazne nedeje. Je to len konverzačka v určitej atmosfére ako keby odrezaná od sveta aký je teraz. Tradície a skutočné hodnoty sa tam miešajú s trendami novej modernej spoločnosti, čo ako vieme už sami dnes nedopadlo práve najlepšie. Secuko Haru moc nemusím, hoci jej Noriko má presne tú správnu mieru dievčenskej nevinnosti a smutného výrazu dospelej ženy. Čišú Rjú je ako obvykle fantastický. Late Spring je príbehom o vzťahu medzi dcérou a otcom. O manželstve a o bezpečí rodiny. Jemný humor je náznakový. Rovnako aj dôležité emócie. Scéna v divadle Kabuki je svojou umiernenosťou veľmi silná. Jej zakončenie kedy sa Noriko odpojí od otca je krásnou definíciou generačnej priepasti, ktorá je na konci kompletne zotretá. Túžby ustúpia povinnosti a nikto nie je tak šťastný ako na začiatku. Veci sa zmenili a my sami nevieme ako. Pritom sa jedná o veľmi všednú , ale pútavú obrazovú meditáciu. Dom v ktorej býva Noriko s otcom.. totiž na konci príbehu dôverne poznáme. ()
Jeden z mála japonských filmov, ktorý som videl, a ktorý nebol od Kurosawu. Film, ktorý ma príliš nezaujal, pretože bol obvykle japonsky pridlhý, bez deja a pripomínal mi nejaký variant reality show. Veľa klaňania, veľa náznakov, veľa domácich i spoločenských rituálov. Neprekážalo mi to, ale fanúšika tejto podoby japonských filmov to zo mňa neurobí. V podstate som obdivoval iba ich sed na pätách, ktorý je vďaka operovaným kolenám pre mňa nedostižný. ()
český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame. ()
Film začal skoro jako nevinná veselohra, ne nijak zvlášť odlišná od našich předválečných žánrovek, ale později se začal měnit v příjemné drama (společně s tím i obličejová mimika hlavní hrdinky; překvapivě mě docela fascinovalo, jak se dokáže někdo tak dlouho zvláštně usmívat a pak být najednou skoro až do konce filmu vážný). A líbil se mi i vývoj děje, kdy se počáteční zdánlivá předvídatelnost vytratila a snímek skončil jinak, než by si divák po pár minutách mohl myslet (a vlastně i hezky). A přestože jde v podstatě o docela obyčejný příběh, dokáže velmi dobře vtáhnout a nabídnout několik zajímavých postav a vztahy mezi nimi. Slabší 4* a nebýt faktu, že mě asijská kinematografie nijak zvlášť nepřitahuje, zajímal bych se o tohoto pana režiséra více. ()
Měl jsem chuť na nějakou kanonickou klasiku a volba padla na mého druhého Ozua. Upřímně jsem nečekal, že mě Pozdní jaro tak dostane, jelikož jsem si zatím nebyl jistý, zda mi režisérův styl zcela vyhovuje, ale je to právě jeden z těch filmů, do kterého se zavrtáváte sice velmi pomalu, ale zato jistě. A na konci se dostaví neodbytný pocit, že tak lidskému a čistému filmu, hořkosladkému jako život sám, se snad ani nedá nic vytknout - je to vlastně posmutnělá meditace o nemožnosti úniku a nutnosti se neustále podřizovat nepsaným společenským pravidlům, přestože to hlava i srdce cítí jinak. Fantastické herecké výkony hlavní dvojice, zejména Čišú Rjúa jsem doslova hltal v každé scéně. Jinak mě docela překvapilo, do jaké míry bylo už v roce 1949 Japonsko ovlivněné západem - baseball, Coca Cola, Gary Cooper, koncert klasické hudby, smokingy na svatbě. A ještě jedna poznámka - Ozu je borec už jenom kvůli tomu, jak film oprostil od jakéhokoliv balastu - například neukáže seznámení, svatbu a dokonce ani samotného ženicha, protože by to prostě nesloužilo příběhu a nijak by jej to neobohatilo. Z tohoto by si mělo vzít příklad mnoho dnešních filmařů. ()
Reklama