Šťastně až na věky

To téma je bezesporu zajímavé, jenom si ale říkám, zdali nešlo vybrat zástupce různých typů vztahů tak, aby nenaplňovali úplně ta největší klišé, které vůči nim zastánci vztahů jiných mohou mít. Volný vztah se odehrává v post-hippie new age komunitě, polyamorní vztah spolu mají muž, gamerka a nebinární osoba, padesátiletá čerstvě rozvedená žena si chodí pro rady ke kartářce, osamělá stárnoucí milenka je obklopena kočkami a heteronormativní pár jsou katolíci a patrně nejnudnější lidi na světě. Většinu z nich pak spojuje akorát to, že interiéry jejich domovů vypadají "jak něčí vzpomínka na byt, která pomalu odchází". Přičemž málokdy ony byty opouštíme, jakoby to pojivo mezi různými typy vztahů mělo být automaticky hnízdění. Počtová to asi tak dělá naschvál, protože v tom dokumentu se fakt permanentně připravuje nějaké jídlo nebo žere. Otázkou je, zdali na klasické zadání pro subjekty "dělejte něco, co takhle děláváte normálně" všechny začaly automaticky tahat hrnce z police, nebo zdali je k tomu nabádá autorka, kterou vlastně zajímají ony vztahy pouze povrchně a snaží se je zasadit do mešťáckých mantinelů. Vzhledem k tomu, jak si nijak nedává práci s tím dostat se pod povrch alternativních vztahů, kde se například nabízí, že jeden z velkých problémů jejich definice je pro ně limitovaný romantický jazyk, tak budu vůči její práci spíš rezervovaný. Dokument se namá dělat s automatickým předpokladem, že po něm bude následovat beseda. (17.05.2023)

Šťastně až na věky je smutnějším (nikoli však depresivním) otiskem reality současnosti. Současnosti, která se vyznačuje podivuhodným průnikem relativismu a pluralismu a bigotně odsuzovanou bigotností. Takový základ je ve svém důsledku nutně inherentně rozpolcený, těkavě nestálý, tápající a zároveň lačný, doufající. Tradiční modely přestávají dostačovat (zřejmě nikoli zcela ani většinově) nebo jsou podle vnitřních směrnic odmítány či porušovány. V souvislosti se vztahy by se měla zkoumat emancipace, neboť o tu přeci zejména jde, ta se vzývá a prosazuje. Skutečnost je však polovičatá, často se stále tone v tolik proklínaném pojmu "stereotyp", a to i tam, kde se tvrdí, že je vymýcen. Člověk, žena i muž hledají svůj kousek vnitřního štěstí, intimního naplnění smyslu života, ale je otázkou, zda jsou schopni být upřímní alespoň k sobě samotným. A tak budují vzdušné zámky a zvrací své štěstí do kaluží a mezi mříže kanálů. Jana Počtová nabízí několik vztahových možností k posouzení, byť lze polemizovat o reprezentativnosti. Dvakrát se divákům dostávají porce niterné neupřímnosti (polyamorie a "vzorový" křesťanský svazek), dvakrát až téměř exhibicionistická šaráda (otevřený vztah a hledání lásky prostřednictvím internetových seznamek) a jednou skutečná katarze (dlouholetý milenecký vztah). Sluší se připomenout, že ve vztahu není nic opravdovou novinkou (viz Jules a Jim). Že všechny předložené možnosti měly svůj vývoj i po dokončení natáčení, někdy snad až překvapivé (z tohoto hlediska lze konstatovat, že jediným skutečně nosným vztahem je vztah otevřený). Nejstylovějším zakončením filmu Šťastně až na věky pro nejvýstižnější dokreslení reality současnosti by byl vývoj Mirčina hledání (nezaznamenaný), byť pro většinu by byl zároveň snad až krutý. Přesto si dovolím tvrdit, že ideová podstata Saurovy Zahrady rozkoší by byla oprávněná k identifikaci reality současnosti. Jana Počtová chtěla pouze ukázat možnosti vztahů v současném století. A zaznamenala jedinečný obtisk niterné rozervanosti a nestálosti současné reality. (30.04.2023)

Spíš než sonda do "novodobých" partnerských vztahů (zní to tak angažovaně a aktuálně, jakoby to bylo nějaký globální téma..) je to sonda mezi vzorek otravných, nezajímavých a emocionálně nevyrovnaných individuí (jejichž životy se topí a točí ve vztazích, protože jednoduše nedokážou být sami nebo mají nějakej problém sexuálního charakteru). Kromě paní, kterou podvedl manžel (to se ale stane spoustě lidí) a od tý doby jde od jednoho rande k druhýmu (její problém/rozhodnutí) a slečny "milenky", která spí s idiotem, kterej ji jen využívá (její problém, asi by to vyřešil rozchod?) jsou to povětšinou pokrytci, který žijou ve zvláštních, prý "novodobých" svazcích (jakkoli nevím,co je na nich novodobýho, polygamie, nevěra, milenecký vztahy jsou tu tisíce let) ve kterých se někteří očividně necítí komfortně i když se tak tvářej (až na tu rozháranou "umělkyni" se sklonem k nymfomanii, kterou schovává za jakousi osudovost a alternativní přístup a proto žije ve volným vztahu a toho, nejspíš bisexuálního, šulina, co má dítě s jednou + klátí a ve spol.domácnosti žije s druhou, která o sobě mluví v mužsķým rodě, jako kluk i vypadá a fňuká, že hraje druhý housle..). Žádná hloubka, nic čím by jejich "vztahy" byly unikátní nebo aspoň trochu zajímavý a mělo smysl to zdokumentovat, jsou nudný jako jejich protagonisti. Dokument o hemeroidech a alternativním přístupu k jejich léčbě by měl asi stejnou vypovídající hodnotu, taky trápí spoustu lidí. Ale existuje na to krém, proto není třeba o nich točit podobný dokumenty. Šťastně až na wc. (14.02.2024)

Časosběrná dokumentární sonda do podob vztahových modelů současné doby. Protagonistů je řada, a to ještě počet možností není úplný. Přitom některé případy vypadají od začátku neupřímně (tedy, že si protagonisté sami něco nalhávají, a pak o tom ještě chtějí přesvědčit režisérku a nakonec i diváky). Alternativní modely mohou zřejmě uspokojivě fungovat jen od základu alternativním lidem (viz otevřený vztah). Vztahová specialistka Jana Počtová odvedla opět dobrou práci, takže i s úctou k lidem, kteří si nechali takto nahlížet do soukromí, zaokrouhluji nahoru (70%). (14.02.2024)

Nejzajímavější dokument z několika, které jsem zhlédla v rámci letošního brněnského Jednoho světa. Oceňuji, jak se režisérce podařilo (prostřednictvím výběru vhodných protagonistů, úseků z jejich života, které se rozhodla nasnímat, trefnými otázkami, které těm lidem pokládala...) představit nám opravdu pestrou škálu přístupů k partnerským vztahům na poměrně velké skupině osob, přičemž jste jako divák neměli pocit, že byste měli moc či málo informací, že by se některým protagonistům režisérka věnovala více než jiným, působilo to hezky vyváženě. To už chce jistě nějakou dávku umu. Ačkoli budou asi každému divákovi (např. i dle vlastního přístupu ke vztahům) sympatičtější jiní protagonisté, věřím, že zajímat vás budou osudy všech a když bude režisérka zrovna sledovat jednoho, budete se už zároveň těšit na to, co nového se děje u těch dalších. Místy se můžete u filmu pobavit, místy zamyslet, zarazit, žasnout, naštvat. Podle mého názoru může být tenhle dokument také taková pěkná zkouška respektu a tolerance i pro diváka, který se považuje za otevřeného, liberálního. Já jsem se asi nejvíce zamýšlela nad modelem otevřených a polyamorních vztahů a při sledování filmu si zase jednou posílila svůj dojem, že tato (a zejména asi ta polyamorní) soužití, jakkoli je určitě neodsuzuji a jakkoli mohou některé jejich aspekty/teze působit moc hezky, asi nebudou dlouhodobě z různých důvodů příliš fungovat, vždycky v té skupině bude někdo nespokojen. Ale možná zatím jen narážím na případy, kdy se to úplně nepovedlo, přičemž někde tímto způsobem žije spousta lidí, kteří všichni spokojení jsou, kdo ví. Každopádně není vůbec špatné zkusit se na vztahové věci obecně podívat takto z více úhlů pohledu, uvažovat nad různými přístupy, proto jsem ráda, že jsem Šťastně až na věky, které tomu zdařile otevírá prostor, viděla. 80 %. (31.03.2023)