Příběh z Tokia

Nenápadný příběh, avšak podávaný z natolik uvěřitelné lidské perspektivy, že se právem pyšní titulem filmové klasiky. Dospělému člověku, který má vlastní děti a nade vše miluje svého partnera, sice Ozu nic nového nesdělí, ale zároveň ho pohladí po duši a všechny vžité rodinné hodnoty do něj ještě pevněji vtiskne. Unikátní obrazová i pocitová melancholie, kde se nemusí skoro nic dít, a stejně z ní nelze spustit oči..... Až mi bude šedesát, půjde bezpochyby o jeden z nejdůležitějších filmů vůbec, nyní bohužel nejsem schopen spravedlivého docenění. :) 80% (28.09.2015)

Nevyhľadávam, ani neodmietam japonské filmy. Vedel som, že ma čaká dvojhodinový film nakrútený v povojnových rokoch a teda tam budú ľudia žiť v papundeklových domoch, budú sa donekonečna ukláňať a rozprávať s dramatickým akcentom, aj keď to nevyplýva zo situácie. Vedel som, že dej bude plynúť pozvoľna a nebol som sklamaný. Čakal som, že ak dej sa dá vyrozprávať troma vetami, tak aspoň dialógy budú zaujímavé. Neboli. Boli obyčajné, a vzdialene mi pripomínali reality show. Ale nebol som sklamaný, i keď nepopieram, že som od tak dobre hodnoteného filmu očakával viac. (28.04.2018)

Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty. (16.06.2011)

Môj prvý a pravdepodobne aj posledný film, ktorý som si od Ozu pustil. Síce mi štýlom pripadá ako taký predchodca Hirokazu Koreedu, ktorého filmy mi celkom sedia, ale tento film ma strašne sklamal. Zápletku tvorí taký civilný rozbor jednej rodiny. Čo je ok a tešil som sa na to, ale herecké výkony ma iritovali. Pôsobili veľmi neprirodzene. Takisto ma štvala kamera pri dialógoch. Najprv ich sníma z pozadia, čo pôsobí jak keby divák ich rozhovory šmíroval a to sa strieda so zábermi detailu, keď postavy hovoria skoro priamo do kamery. Čo zase pôsobí nepríjemne. Pritom takto nie sú snímane len vyhrotené situácie, čo by dávalo aspoň trochu zmysel ale aj kopa normálnych rozhovorov. Proste mi to celkovo nesadlo, jak vizuálne tak dramaticky. 4/10. (27.04.2019)

Sice Ozuova pokora a úcta působí postupně až ubíjejícím dojmem, ale film se i přes svoji jednoduchost a nepřekvapivý děj dokáže dotýkat něčeho univerzálního, samotné podstaty lidskosti a životního údělu. Jen vyžaduje trochu úsilí, aby člověk mohl rozpoznat bohatství pod nesnadno propustnou slupkou "banality". Škoda jen poněkud melodramatického závěru, jemuž dominuje postava snachy, který pro mě přinesl poněkud rušivý závan umělosti. (27.06.2011)