Ugecu monogatari
Tales of Ugetsu
Režie:
Kendži MizogučiScénář:
Jošitaka JodaKamera:
Kazuo MijagawaHrají:
Masajuki Mori, Mačiko Kjó, Kinujo Tanaka, Micuko Mito, Eitaró Ozawa, Saburó Date, Šózó Nanbu, Mitsusaburô RamonObsahy(1)
Povídky o bledé luně po dešti (1953) volně obměňuje dvě povídky ze stejnojmenné klasické knihy, jejíž autor Akinari Ueda žil v letech 1734 1809 a inspiroval se příběhy, tradovanými po staletí. Venkovský hrnčíř Gendžuro trpí bídou uprostřed zmatku válečných sporů mezí mocnými rody, jež pustoší zemi, rozsévají hrůzu a smrt. S manželkou a dítětem, se svou sestrou a švagrem hledají útočiště ve městě, Gendžurova žena se cestou odpojí a zabijí ji vojáci. Nic netušící hrnčíř dorazí do města sám a podlehne kouzlu krásné ženy, ve skutečnosti démona. Prohlédne, vrátí se domů a tam ho přivítá manželka nyní už také duch. Hrnčířův švagr si vyslouží zásluhy a vysokou hodnost na válečném poli, ale když se v nevěstinci setká s manželkou, kterou za jeho dlouhé nepřítomnosti znásilnili vojáci, odloží skvělou zbroj a oba se vracejí do vesnice Stručný záznam hlavní dějové linie pochopitelně nevystihuje vztahy ani psychologické motivace; jenom pramálo napoví o skutečném tématu, o myšlence a naprosto nic o ztvárnění. Tento film s mimořádnou přesvědčivostí potvrzuje, že Mizoguči nehledal zpravidla v minulosti záminku pro únik před naléhavou problematikou dneška, ani příležitost, jak se oddávat virtuózním, leč samoúčelným a chladným etudám. Naopak: podobně jako Kurosawa, Kobajaši a další, také on křísil minulé doby a životy k obrazu dneška, vytyčoval paralely, navozoval obecně platné konflikty a dilemata. Bylo jen k prospěchu věci, jestliže tak nečinil tezovitě, nýbrž s mistrným zvládnutím výrazových prostředků filmové řeči. Tvůrci podobných filmů neoslavují hrdinné činy a nádheru feudálů, na jejichž mocenské spory vždy doplácí prostý člověk. Ubohý vesničan nebo městský chuďas, jeho nejistý život vydaný napospas kopytům válečných ořů, napjatým luků, vytaseným mečům a namířeným kopím. Pláč nad mrtvolami žen a dětí uprostřed rozvalin domova a popleněná, spálená úroda Takže toto stanovisko není pokaždé tak jednoznačné jako v Povídkách o bledé luně po dešti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (48)
Důkaz toho, že ne vždycky musí být film plný triků a příšer, aby nám ukázal něco, co se nenachází v naší realitě. Krásně natočené, vše funguje přesně tak, jak má. ()
Všetky cesty chamtivosti a ctižiadosti vedú k nešťastiu, či azda samo peklo vedie k nim? Nedá mi neporovnať s práve rozčítanou Pivoňkovou lucernou, ktorá je motívom veľmi podobná (majster Enčó zrejme vychádzal z podobnej legendy) a musím priznať, že voči nej som trochu sklamaný. Samozrejme takto hodnotiť nejde, viem, že treba porovnávať so samotnou predlohou, ale predsa len mi tu chýba ten ráz. Navyše zatiaľ som si svoju cestu k Nó nenašiel a tak tých zopár "štýlových" výstupov ma natoľko neoslovilo. I snaha spojiť dve poviedky sa ku koncu nedarí (napríklad v takom Rašómonovi to šlo perfektne ruka v ruke i keď s istými obmenami). Ale stále platí, že film má svoje kvality, len čo treba naňho dozrieť a popod nosnými motívmi tak nájsť tú skrytú stránku. Horsa do ďalšieho vzdelávania :D. ()
Konečně po dlouhý době film s dobrým a zajímavým příběhem, který je skutečně pojatý jak vyprávění (a navíc ještě bajka, což tomu přidává další rovinu). ~~~ 84% ()
Uvedeno ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1977/78. ()
Velice promyšlená kompozice tří povídek ze stejnojmenné sbírky, které jsou si tématicky velice blízké. Mizoguči naprosto přesně pochopil jejich podstatu, čehož v japosnkých poválečných podmínkách mohl být schopný jen někdo naprosto oddaný japonské tradici a klasické kultuře. On jedním takovým byl a proto dnes můžeme shlédnout tento scénaristický a režisérský skvost. Tento film, který by se dal pochopit jako vizuální předělávka hry divadla nó, kde každý pohyb, každý náznak má svůj specifický význam, který k divákovi promlouvá, je toho přímým důkazem. Vše do sebe zapadá, celek je podepřen vynikajícími hereckými výkony u hlavních postav - důkazem budiž dlouhé, často několikaminutové záběry, ve kterých herci předvádějí opravdu spíše výkon herce divadelního než filmového. Hudba perfektně ladí s prostředím i se zrovna vystupujícími postavami. Scény jsou promyšlené, svou roli hrají i kulisy, které lecky přestávají být "jen" kulisami a přispívají aktivně do příběhu (viz skvělé vykreslení iluze domu Wakasy, který se postupně mění od zchátralého k perfektně upravenému). Toto vyžaduje velkou dávku citu a ten Kendži Mizoguči opravdu má. Je vskutku ženským režisérem, což demostruje nejenom ve vykreslení silných ženských postav, obzvláště princezny Wakasy, které její sobeckost ale stejně nikdo nemůže mít za zlé. Zkrátka a dobře, Ugetsu monogatari je mistrné ztvárnění Akinariho povídek, které mimochodem doporučuji, i pokud nejste příznivcem krátkých duchařských příběhů. ()
Film sám o sobě sice výborný, na knižní předlohu ovšem nemá. Čekal jsem spíše povídkové pásmo, ze všeho nejvíc mě ale mrzí, že byla vypuštěna Modrá kápě, můj nejoblíbenější Uedův příběh. ()
Ugetsu: - je to film; - je černobílej; - je japonskej; - odehrává se v 16. století; - režie Kendži Mizoguči, kterej natočil Správce Sanša; - byl vydanej v roce 1953; - vypráví příběh dvou venkovanů, kteří se snažej udělat jejich životy lepší, navzdory varováním jejich žen; - je to docela dost krutý; - nesnaží se zrovna odsuzovat ambici, ale může to z toho vzejít; - pravděpodobně nepotřeboval udělat ze svejch hlavních hrdinů idioty, aby moh vyprávět svůj příběh; - je často v podstatě hrůznej jak se vyrovnává s následkama toho, co postavy udělaj; - má paranormální část k příběhu, kterou sem nečekal, ale která sedí jak prdel na hrnec; - má vážne dobrou scénu s hlavnínama postavama a lodí a mlhavym jezerem v noci; - využívá neuvěřitelnej příbeh k vyprávění velmi skutečnýho a poutavýho lidskýho příběhu; - řemeslně skvěle odvedenej, zajímavej film, navzdory pár problémům, který mám s jeho premisou; - další v dlouhý řadě japonskejch klasickejch dramat, který bych nedoporučil nikomu koho to nezajímá ()