Der Fan

Der Fan je sonda do narušené mysli mladé studentky Simone, která trpí chorobnou posedlostí populárním popovým zpěvákem a je ochotna zpřetrhat veškeré vazby s racionálním světem, jen aby se mu nějak přiblížila. Režisér a scenárista Eckhart Schmidt postavy nijak nepřikrášluje, oba hlavní aktéři jsou v jádru opravdu hrozní lidé, kteří v cestě za svým cílem bezohledně ubližují svému okolí, a když si to jeden z nich sám přizná, začne teprve peklo. V každém případě vyústění tohoto snímku je jak z úplně jiného filmu a nasazuje celému předchozímu dění korunu, proto jednoznačně zdůrazňuji, že čím méně si předem o Der Fan budete číst, tím větší máte šanci, že vás jeho konec dostane. Solidně chorá podívaná. (13.05.2020)

Zatímco u nás šel v roce 1982 do kin první díl Básníků, v Západním Německu obsadili nezletilou rozhlasovou moderátorku do předchůdce Miikeho Konkursu, kde se Němci prostřednictvím stalkingu v rytmu syntetizátorů vypořádávají s nacistickou minulostí. Hodinu velmi verträumt, půl hodiny velmi pervers. Ich bin ein fan. Především mi ale bylo smutno, že normalizace u nás zaškrtila jakýkoliv žánrový film kromě parodování a podobné okrajové věci nemohly vzniknout v Československu. 8/10 (08.11.2020)

Holka je posedlá popovým zpěvákem a když se konečně dostane do jeho blízkosti, vezme to celé "nečekaný" konec. Tématicky se tedy nejedná o žádnou vědu a v různých variacích to tady bylo x krát. To by nevadilo. Co ale vadilo bylo to, že skoro víc než hodinu člověk čeká, než se začne konečně něco dít. Do té doby se mi po obrazovce motala buchta střídající několik psychoodstínů a dumala nad tím, jak je strašně moc posedlá. A nijak zvlášť mě nenadchla ani konfrontace, která to mohla trochu spravit. Vzhledem k necenzurované verzi jsem čekal nějakou mňamku, ale ta nepřišla. Docela by mě zajímalo, co tu bylo tak šokujícího, že to museli vystřihnout. Přítomná nahota snad v osmdesátkách nemohla nikoho šokovat. Kor v Německu.10% (07.03.2019)

Od obdivu ku kostnej múčke. Až takto sa vyvinie vzťah mladej Simony k idolu (k spevákovi pop-music). Ak bolo zámerom tohto filmu šokovať, tak vyšiel dokonale. Asi po 50 minútach, vyplnených najmä úvahami fanynky, konečne príde očakávaná akcia, ktorá vyráža dych. Keby toto videl Joe D´Amato asi by musel zblednúť od závisti. Jeho Buio Omega (1979) je popri Der Fan predsa len trochu bez šťavy. Oba tieto filmy sa stretávajú v témach nekrofílie a kanibalizmu aj v okázalom zobrazení nahoty. V Der Fan ich môžeme nájsť v podstatne vyspelejšom spracovaní. Film bol naozaj dobre technicky zvládnutý (aj zahraný - najmä Désirée Nosbusch) a pri jeho sledovaní som takmer nemal pocit, že vznikol ešte pred 28 rokmi. Kamera často zaostrí na detail a potom sa vzdiali. Nevyžíva sa v opisnej mäsiarčine, to podstatné ukáže, ostatné zostane mimo záber a doznieva v mysli diváka, ktorý si neveriacky kladie dokola tú istú otázku: "Preboha, čo sa to tu deje?" Záver ma donútil k tomu, aby som film pozeral odznova a v úvahách dievčiny hľadal zdôvodnenia jej hrozného činu. No neviem, či sa mi to podarilo (každopádne vďaka ricci.s za titulky). (27.08.2010)

Nudná dráma o psychopatickej tínedžerke, ktorá dostane "zálusk" na svojho idola - popového speváka. Kde sa však dostala k tej psychóze, nie je vysvetlené. Dlhé nezáživne zábery a málo zhovorčivé dialógy. K tomu divné chovanie postáv a toporné herecké výkony. Dievčina rozsype poštárovi tašku plnú listov a on iba pokrúti hlavou a nechá to tak...a podobných trápností je tu viac. Záver sa nesie v štýle nahoty a šokantnej nekrofílie ako keby sa nechumelilo. Film má bližšie k amatérčine ako k poctivej filmárčine. (10.08.2020)