Orfeu Negro
Orphée noir
Orfeo negro
Čierny Orfeus
Black Orpheus
Obsahy(1)
Moderní variace na starou antickou legendu o nesmrtelné lásce Orfea a Eurydiky. Režisér Marcel Camus ji přenesl do karnevalového mumraje brazilského velkoměsta Rio de Janeiro, kde má své místo radost ze života, tanec a hudba stejně jako smrt. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (22)
Potící se tváře v Mankiewiczově Juliu Caesarovi považoval Roland Barthes za znak urputného vnitřního pnutí, formující se ctnosti, projev námahy, která doprovází myšlení. V Černém Orfeovi se nepotí pouze tváře, ale rovnou celá těla, ba desítky rozpálených těl, která se prolínají, vlní, přelévají a natřásají v barokně přehlcených obrazech karnevalového opojení a pot, jímž se lesknou, který po nich stéká v ohromných kapkách, není vláhou intelektuální činnosti, ale fyzické rozkoše, živočišnosti a smyslnosti. Není studený, nýbrž sálá horkem, je substancí divoké, spalující touhy po lásce a po životě, touhy stejně nesmrtelné jako mytická láska, jež proměnila všednost ve Smysl, když opětovně připoutala připoutané. Krůpěje potu jako by říkaly: Chci žít, i kdyby to měla být ta poslední věc na světě, kterou vykonám! Chci žít pro tuto chvíli, ne včera, ne zítra, ne nikdy, ale tedy a teď, dokud horečka barev trvá, dokud nás unáší ve svém ornamentu, dokud je smrt pomalejší a rytmus srdcí, noci a samby roven extázi! ()
Orfeu Negro oplývá podobnou mýtickou silou jako ona řecká tragická báje a přidává jí živelný, pestrobarevný punc. Hlavní představitelé jsou obdařeni pověstnou, fyzickou krásou, doplněnou vitálním, jihoamerickým temperamentem. Jejich milostný příběh je zde situován do ulic a strání Rio de Janeira v divokém rytmu bosa-novy a samby. Právě hudba je bez pochyb největší předností filmu. Tanec, oslnivé kostýmy a rozjařená, pulsující zábava představují rozkvět života, ale smrt číhá na každém kroku a je trpělivá. Je zajímavé sledovat brazilský karneval ve své primární podobě, kdy ještě nebyl takovou masovou atrakcí pro zahraniční turisty. ()
Černý Orfeus je vznešenost řeckého ducha se špetkou lechtivosti francouzského rokoka a s plnou hrstí brazilské uvolněné hravosti i teatrální hysterie ve vzletně euforickém a éterickém vlnění riodejaneirského prosluněného ovzduší. V roce 1906 napsal tamní rodák João do Rio, autor knihy Náboženství Rio de Janeira, o svém městě: "Jsou tu swendeborgiáni, literární pohané, fyziolatři, zastánci exotických dogmat, reformátoři života, uctívači ďábla, pijáci krve, potomci královny ze Sáby, judaisté, schismatici, spiritualisté, šamani vúdú z Lagosu, ženy oslavující oceán, všechny kulty, všechny víry..." Mnohé ze svobodomyslné brazilské podstaty zůstalo zachováno, i romantické opojení rebelií chudých, i ušlechtilé ideály a estetika základního principu řeckého ducha, Roku 2006 třicet statných českých ragbistů překotně a s hrdelním jásotem odevzdávali své skromné finanční příspěvky černošskému Bratrstvu Krista Redentora, jejich výběrčí byli vyzbrojeni růženci a samopaly AK-47. Marcel Camus roku 1958 vyslyšel noblesní kouzlo Rio de Janeira, nezkrotný hlas živočišného temperamentu srdce života, vlnění tělesné smyslnosti boků, opojnou auru romantické žádostivosti, poetickou melodičnost divadelní hry Viniciuse de Moraese i přepracování k filmovému scénáři Jacquesem Viotem. Řecká tragédie neztratila nic ze své velikosti, život se vlní v rytmu samby, cesta podsvětím je zasvěcovacím rituálem Macumby. Život tepe vášní, poetika se laská se symbolikou, romantika se ve vzájemném okouzlení vznáší nad přítomností, žárlivost v horkém vzduchu vztekle hoří a brazilské slunce se každé ráno přivolává básní a zpěvem. Hlavní postavou brazilské dychtivosti a přímočarosti příjímání života je Orfeus (pozoruhodný Breno Mello), hlavní tvář školy samby z riodejaneirské favely Babilonia a řidič tramvaje. Život je ve znamení radosti, zpěvu, tance a půvabu žen. Legendární láska a nejromantičtější polibek života jsou velikým osudem a nehynoucí slávou romantismu. Druhou hlavou antického mýtu ve zvlněných brazilských barvách je Eurydika (zajímavá Marpessa Dawn), chudá venkovanka na útěku před bídností domova a v úzkosti strachu neodvratné předurčenosti. Osudová láska je nejopojnější částí života, je uspokojením i naplněním. Důležitou postavou je Mira (zajímavá Lourdes de Oliveira), atraktivní a majetnická Orfeova snoubenka. Život má svůj předpokládaný vývoj, případné změny nejsou nikomu rozhodně povoleny. Významnou postavou je Serafina (velmi příjemná Léa Garcia), bezelstně bezprostřední a ochotně pomáhající Eurydičina sestřenice. Život je vlnou opojné radosti. Tělesným slovem poezie je smrt (Ademar Da Silva), celá sláva a kosmická krása života. Z dalších rolí: statný námořník a Serafinin dobrácký snoubenec Chico (Waldemar De Souza), laskavý rádce a starý hlídač tramvajového depa Hermes (Alexandro Constantino), Orfeův malý druh a bezprostředně upřímný bratříček Benedito (Jorge Dos Santos) a jeho nejlepší kamarád a začínající talentovaný muzikant Zeca (Aurino Cassiano). Rio de Janeiro s noblesně vznešenou hrdostí víří životem, magické zurčení vzduchu je nakažlivé, poezie se v elegantních křivkách veršů řídí tónem hudby, příbojem vln i slunečním jasem. Rio de Janeiro je mou intimní vzpomínkou a Černý Orfeus odhaluje zář i nezdolného řeckého ducha města. Temperament života v poetickém chvění! () (méně) (více)
Ak máte radi načančané šatičky, horúce hnedé telá rozplývajúce sa pri zvukoch latino hudby a staré diela v modernejšom háve, ORFEO NEGRO je pre vás. Ako kinematografický zážitok to pre mňa ale nemá veľký dopad. Takáto príliš ukričaná a prchká spoločnosť vo mne prebúdza skôr odpor, ako sympatie. Všetko, je ale vec vkusu. ()
Deset let po geniálním Cocteauově Orfeovi vznikla tato nápaditá "orfická variace" Marcela Camuse, v níž je drama sestupu do podsvětí zasazeno do karnevalového Ria padesátých let. V extatickém mumraji propukajícího karnevalu, oplývajícího kaleidoskopicky se proměňujícími zvuky a obrazy, se jakoby samovolným pohybem, daným snad nějakým pradávným dotekem či pohledem, rezonancí dvou vyřknutých jmen, začne nově rozplétat či poznovu splétat mýtický příběh o Orfeovi a Eurydice. Podmanivost filmu je dána především dokonalým spojením obrazu (zejména tělesného pohybu) a hudby, čili odevzdáním se tanci, poddáním se zvuku a světlu, proměnou v samotný prostor. Mýtická dimenze příběhu také pozoruhodně krystalizuje na pozadí téměř dokumentaristického utváření města. Obě roviny, jak ta spirituální, tak i ta zdánlivě „jen“ zemská, jsou přitom svorně emocionálně bohaté, plné vášně a touhy žít a milovat. Řidič tramvaje Orfeus je básník-pěvec, bytost se silným mytickým vědomím, intenzivně prožívající kontinuitu minulosti a budoucnosti, svářící se s touhou zvrátit veškerou předurčenost. Poezie a imaginace, reprezentovaná jeho zpěvem a hrou na kytaru, jsou nástroji jeho poznání a lépe než kdo jiný právě on ví, že Eurydika je zosobněním jeho tíživé cesty, která je současně zkouškou skutečné vnitřní síly a lásky. Závěrem se musím ještě sklonit před Jobimovou hudbou, především před Orfeovou ústřední písní A Felicidade, kterou jsem znal již dlouho před shlédnutím a která mne v tomto kontextu zasáhla ještě hlouběji než kdykoliv předtím. ()
Reklama