La Maman et la putain
The Mother and the Whore
Režie:
Jean EustacheScénář:
Jean EustacheKamera:
Pierre LhommeHrají:
Bernadette Lafont, Jean-Pierre Léaud, Françoise Lebrun, Isabelle Weingarten, Jacques Renard, André Téchiné, Jean Eustache, Jean Douchet, Geneviève Mnich (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hlavní hrdina příběhu, intelektuál Alexandre, je bez práce a bez peněz, životem jsou pro něj filozofické debaty s přáteli a stárnoucí milenka Marie, která o něj pečuje s mateřskou láskou. V kavárně se pak Alexandre seznámí s mladou dívkou Veronikou, která se stane jeho druhou milenkou. Všichni tři prožívají problematický vztah plný vášně a žárlivosti, do příběhu mezitím vstupují také další postavy a Alexandre je postaven před řešení složitého dilematu...
Režisér Jean Eustache, který dosud realizoval jen dokumentární nebo krátké filmy, dal ve svém celovečerním debutu MAMINKA A DĚVKA průchod svému názoru na život a dění kolem sebe. Svou osobnost ostatně ve vlastním scénáři vtělil do hlavního hrdiny Alexandra, kterého působivě zahrál Jean-Pierre Léaud. V dalších rolích zazářily Bernadette Lafont a začínající Françoise Lebrun. Celý film se přes svou značnou délku (téměř tři a půl hodiny) odehrává na minimálním prostoru a prakticky nemá žádný děj, akcentuje spíše řešení vztahů za pomoci více či méně duchaplných dialogů. Kritici film přivítali jako jeden z posledních významných počinů francouzské nové vlny, zatímco diváky příliš nezaujal. V roce 1973 byl uveden na festivalech v Berlíně a Cannes a z obou přehlídek si přivezl významná ocenění. Nejen díky vysoké minutáži, ale také kvůli volnomyšlenkářskému stylu vracejícímu se k událostem roku 1968, byl málokde ve světě uveden v klasické distribuci, dodnes bývá uváděn spíše na filmových přehlídkách a projekcích pro odborníky.
(argenson)
Videa (1)
Recenze (31)
Dialógy. Film ich je plný. Muž a žena. Večný vzťah. Čím to je, že často znejú ako monológy, hoci snahou je dozvedieť sa o tom druhom viac, všetko? Je aj nejaké prostredie, kde sa tento dlhočizný, uvravený slovný pingpong odohráva. Najčastejšie byty, bary, autá, ulice. Nie je extra dôležité kde. Čiernobiely obraz nepátra po pamiatkach, ani zaujímavostiach exteriérov veľkomesta. Zaujímajú ju výlučne aktéri. Našťastie slová rinúce sa filmom sťaby Amazonka, sú ostré, úprimné, kruto drsné a často vyšplechnuté do tváre tohto druhého. Nie je oblasť vzťahu, ktorú by zanedbali, často sú pretkané grotesknými mikro príhodami, vulgarizmami, pripomienkami na rôznych filmových režisérov, ich štýlov a tak. Netreba písať o čom presne to je, treba pozerať a načúvať. Slovám a čarokrásnym šansónom. Nudiť sa isto nebudete. Hoci Snorlax, kaylin, M1911, bravo1 nesúhlasne krútia hlavami. Mimochodom z filmu sa dozviete, že Sartre bol pokrytecký ožran. Zámerne si objednával malinkaté fľaštičky, aby vyzeral ako človek, čo pije decentne. Tých malých fľašiek si ale objednal postupne x. ()
Trochu jsem mel z pusteni filmu obavy, ktere se vsak ukazaly jako liche. Nechapu, jak nekdo muze tvrdit, ze film nema dej. Proste tape stejne jako zivot Alexandra a i kdyz se na prvni moment muze zdat prazdny, mne to prislo zabavne a i pres velkorysou stopaz film utece. Ne, ze bych se mel s hlavnim hrdinou ztotoznit, ale mnohe dialogy jsou zajimave a jeho postava je celkem sympaticka. Na svou dobu odvazny snimek, doba, ktera se zda tak daleko... ()
Léaudovy šplechty se mi líbily, alespoň povětšině, každopádně dalekovo víc než "hlášky" z českch komunistických veseloher. Ostatně mám k němu i "soudružský vztah", natáčel jsem si ho, když u Seiny cvičil jeden ze svých, už bych řekl, typických, výstupů. "Máma a děvka" to ano, i když dost podmíněně; ale co ostatní? Gilberta přece nebyla jen vzduch. Nejobtížnější určení ale představuje sám Alexandre. Čím byl on mezi mámou a děvkou? Synem, milencem nebo jen mužem a nebo jen hercem? Přesto bych místo Léaudovy "talking head" viděl občas rád i třeba interiéry Café Les Deux Magots nebo Café de Flore. To by mi rozehřálo srdce podobně jako sám Léaud. Ostatně, pokud jezdíte pořád jen vpravo, není se třeba starat o levý blinkr. Co je napravo? Písničky, které má Alexandre rád nade vše. Příkladem budiž kouzelný "clip" s Fréhel zpívající "La chanson des fortifs'". A navíc, jak říká asLoeReed *****: "Na Jean-Pierra Léauda bych se vydržel dívat i 500 minut." (To je ovšem třeba brát trochu s despektem, a na Veroniku se to nevztahuje vůbec.) ()
Ty jo. Ve filmu se převážně jen mluví, ale přitom o něm nemůžete říci, že je dialogový. Myslím, že funguje na principu toho, že postavy své pocity vyjadřují slovy, možná více než obvykle, než by normálně mluvili(skoro neviditelná stylizace). Tím si pomalu podmaňují diváka. A když je pak nějaký pocit zahraný(možná tak 3-4 ve filmu), tak na diváka dopadne velmi silně, prožije si ho navýsost hluboko. Skvělé. Nemám pocit, že by film byl kritikou nebo obhajobou volné lásky. Naopak, ta je pro film východiskem. Skrze tuto základní situaci, se Jean Eustache dotýká jiných témat, filozofuje nad nimi, přemýšlí, nevnucuje je. Jsou to ty paralelní témata. A samozřejmě je u Eustache důležitá postava, divák má možnost ji pochopit. A život sám. Ve filmu je málo prostředí, pár rekvizit, ale když už se s nimi pracuje, tak se váží k náladě, k situaci, k pocitu, který mají vytvořit. Jean Eustache chápal člověka jako individualitu, ať už přijatelnou pro diváka(současného i tehdejšího) nebo ne. A měl lidi, jako takové, hrozně rád. Pro ukázku, jedna z velmi silných scén filmu: http://www.youtube.com/watch?v=TdKt7cBNbXc ()
Esenciální "francouzská žvanírna", která se ale na rozdíl od většiny svých následovníků a epigonů (včetně Wese Andersona) nejen že nebere tak smrtelně vážně, ale navíc se neváhá vydat do vod odzbrojující bezprostřednosti a přízemnosti. Díky tomu mamutí film o křehkém tématu milostných vztahů může být současně romantický a jízlivý i tragický a rozpustilý. ()
Reklama