Minulé životy

Film o míjení, načasování a souznění v reálném světě, kde věci nejdou vždy tak, jak bychom chtěli. Uvěřitelné, krásné, smutné, s neskutečnou atmosférou a upřímností. Jediné co mi trochu chybělo, byl život Sunga, přišlo mi, že jeho životu i vztahu, se tam věnuje o dost méně času než tomu Nořinu. Skvělé dialogy a výborná sázka nejen na skvělé herce, ale i minimalismus, utlumení všech životních věcí mimo konkrétní vztah tomu výrazně přidává na intenzitě. 85% (14.09.2023)

Past Lives som chcel vidieť kvôli  vysokém hodnoteniu [79%] na čsfd. Zaujímalo ma, čo je na nej také nezvyčajné. No a nič. Klasická korejská vec skrátená o dvadsať minút odohrávajúca sa v New Yorku. Vyslovene som sa nenudil, ale že by som to niekomu doporučoval, to nie. Ocenil som ale ten taký citlivý prístup k hrdinom a k divákovi. Záver mal byť podľa všetkého asi silný, ale ja som od neho nič neočakával, takže ma akosi ani 'neštrajchol'. (27.08.2023)

Minulé životy....tohle mě odzbrojilo. Ne, sakra, tohle píšu špatně, vzdala jsem se dobrovolně. Tak proč jsem se i tak cítila jako v zajetí? Příběhu, jak to bylo natočené, úplně všeho. A řekla bych, že je jedno, jak moc si budete nalhávat, že je to předvídatelný a prvoplánový...důležitý je to, co budete cítit na konci  :) (25.12.2023)

Nestává se mi to často, ale jednou za čas ano, nenacházím vhodná slova, to přesně pasuje na tuto nádhernou záležitost.. Líbilo se mi to ve všech ohledech, velice příjemní a sympatičtí herci (přiznávám, že ani jednoho z nich jsem neznala), příběh o setkání po letech, kdy stačilo jen pár okamžiků a přeneslo se na mě takových silných emocí, že mi to vhánělo slzy do očí.. Klidné tempo vyprávění mi v tomto případě sedlo, mohla jsem si ty dva užít.. Celine Songová zaslouží smeknutí klobouku, něco tak něžného, křehkého, krásného, přitom hlubokého a ryzího se jen tak nevidí, výborná práce od všech zúčastněných, ode mne plná palba a přemýšlet nad hodnocením dnes večer opravdu nemusím.. Film, který určitě ještě uvidím.. (28.08.2023)

Umělý konstrukt scénáristky a režisérky v jedné osobě z tohoto filmového příběhu čiší více, než je zdrávo, přestože je vyvolán autobiografickými vzpomínkami a zřejmě i dobrým chtěním – ostatně, jde o starou bolest většiny filmů, u kterých je jejich režisér zároveň podepsán i pod scénářem. Těžko říci, zda je to způsobeno stávkou hollywoodských scénáristů nebo zbytnělým scénáristickým egem jihokorejské režisérky, avšak smutnou pravdou zůstává, že kromě slušné kamery a obsese číslem 12, tento zkratkovitý, přesto však rozvleklý snímek nenabízí nic, co by ho dokázalo vymanit z veskrze běžného průměru. Ani jedna z postav, žijících po celá léta v jakémsi ekonomickém vakuu, nedokáže diváka nijak zaujmout a (spojler) Jeho větám o tom, jak se Jí podařilo v USA prorazit, se nechce věřit, jelikož jediným Jejím úspěchem z filmu vyplývajícím je získání „Green card“ poté, co se coby korejská imigrantka vdá za amerického židovského spisovatele. A tak ona idea tavícího kotle, toho pověstného melting potu v New Yorku, je ve filmu dokonale naplněna. Možná proto má tento film vesměs příznivé kritiky – pozoruhodné ovšem je, že navzdory tomu, jak na letošním Sundance festivalu, tak i na Berlinale, vyšel naprázdno. (10.09.2023)