Poslední život na světě

Poslední život na světe je poměrně "neuchopitelný" film. Ne vždy jsem věděl a chápal, co se právě děje, jak to, že se některé postavy "vyměnily", zda to, co právě vidím, je sen či (filmová) skutečnost. Ovšem až na toto jsem byl velmi spokojen - atmosférou a některými momenty mi Poslední život připomněl Lost in Translation. I zde se potkávají dva odlišní lidé, s úplně odlišnými životními zkušenostmi a názory, postupně se sbližují a sbližují, ale.... 70% (03.07.2004)

Dost zvláštní (a pomalý) vývoj vztahu zakřiklého Japonce a samotářské Thajky v tomto příběhu má určitě něco do sebe. Kdyby se jednalo o film s jasným žánrovým záběrem, byl bych jistě spokojen více. Tady se tvůrci snaží být moc transcendentní až magičtí příliš. Asijská koprodukce, prolínání se japonského formálního filmového citu s typickou thajskou neurvalostí, je překvapivě zajímavá. 45 % (28.08.2009)

Taky jsem poznal stav pasivního přežívání, v němž uvíznul Keni, pouze mi během celého filmu nebylo jasné, jestli je s podobným stavem smířený a pokusy o sebevraždu bere jako takové zpestření běžného života, či se z něj pomalu dostává. Spousta momentů naznačovalo první (velká kudla), spousta druhé (návrat do Japonska) a spousta něco třetího, posouvajícího celý snímek do úplně jiného žánru (tetování na zádech). Mělo to zajímavou atmosféru, sebevražedně povznášející, pár krásných scén bylo magických (levitující knihy), ale celek ve mně zanechal nedefinovatelný pocit. Nedefinovatelný pocit. Pokud naberu odvahu na druhé zhlédnutí, možná jej částečně definovat dokážu a hvězdičku přidám. Možná ne, a hvězdičku uberu. 65% (16.05.2008)

Poslední život na světě mě uchvátil svou atmosférou, která pohybuje na pomezí snu a reality. Nejsem si jist, zda jsem vše, co se ve filmu odehrálo, pochopil správně, například význam momentu, kdy hlavní ženská postava najednou někam zmizí a místo ní se objeví její mrtvá sestra, mi zcela unikl. Přesto, anebo možná proto, že jsem byl nucen vytvářet vlastní interpretace, se mi film velmi líbil. Velmi pomalé tempo vyprávění mi nečinilo problémy a nemohu říct, že jsem se při sledování nudil. Tónování obrazu do chladných barev (modrá a zelená) mi připomínalo Picassovu Melancholickou dívku a v kombinaci s emotivním hudebním podkresem na mě film z audiovizuálního hlediska působil velmi příjemně. (20.06.2011)

Momenty zblizovani mezi klidnym a cistotnym, spise uzavrenym japoncem (Tadanobu Asano) a neporadnou, zivelnejsi thajkou nepostradaji svuj puvab. Vlastne myslim, ze tento film je spis romantickou mediataci a rozhodne se nejedna o thriller ci drama - na to je moc klidny ikdyz torza vyse zminenych zanru take obsahuje. Cernou komedii se pak snimek stava jen na malou chvili v samem zaveru jez zpestri cameo Takashi Miikeho. Zadny zazrak, ale slusne. (14.03.2008)