Temná hvězda

Po více než polovinu filmu táhlá nuda, s nějakým občasným oživením. Až teprve, když přijde na řadu komunikace s vychytralou bombou, začne to celé mít spád a vtip. Konečně dojde na tu správnou zábavu. Vizuálně je film celkově velmi nepřitažlivý, skoro jsem měla dojem, že stejně, nebo možná více, bych se pobavila, kdyby šlo o rozhlasovou hru. (16.01.2024)

V podstate skoro celý film hrozná nuda. Nezáživný dej, nijaká komédia a naivná technická úroveň. Sem-tam nejaký trápny pokus o inteligentný pokec ohľadom technického vybavenia lode, do toho skákajúca prerastená rajčina, nudná scéna s výťahom... V rámci zábavy a záživnosti deja sa ako tak sa podarilo len záverečných 10-15 minút. To je však na dobrý film málo. Podpriemer. 30/100 (06.06.2018)

Nemohu pochopit, proč je tahle Carpentrova sci-fi skoro úplně neznámá. Čirou náhodou jsem ji zahlédla v televizi v odpoledním (!) programu a je to perla. Dark Star je antitezí Star Treku. Není to zrovna pozitivní film - popravdě je dost depresivní. Rozhodně je však legrační - svým tichým způsobem. Otrávení astronauti putují kosmem a rozptylují své nudné dny vyhazováním planet do povětři. Vesmír je pustý a bezútěšný. A dříve než vše krásně špatně skončí - uvidíte myšlenkovou rozcvičku počítače uvnitř atomové hlavice. Počítač začne napřed Deckartem ("Myslím, tedy jsem"), pokračuje v duchu Berkeleyho (popře existenci vnějšího světa) a skončí u Bible ("Budiž světlo"). Pak již jen výbuch a tichá cesta nekonečným vesmírem ke smrti. Nechtěl snad Carpenter natočit Dr. Divnolásku jako sci-fi? Podívejte se prosím příště na tenhle opomíjený film. (10.02.2004)

Většina sci-fi filmů zasazených do vesmíru se pokouší diváky ohromit opulentními výjevy kosmických dálav, mimozemských světů či gigantických vesmírných plavidel. Právě velikost, či přímo nezměrnost vesmírných objektů má pomoci navodit úžas z perspektivy, která byla doposud dopřána pouze hrstce astronautů a jež tak drasticky má měnit náš egocentrický pohled pozemských krys. Ale není právě ona přízemní zaslepenost a titěrná každodennost onou pravou výsadou lidí? Dokáže jí vůbec něco otřást, obzvláště když se z neobvyklosti stane zase jen rutina? Právě tato úvaha je jedním z výchozích bodů fenomenální sci-fi satiry Temná Hvězda, kterou její tvůrci popisují jako Dr. Divnolásku hippie generace. Film pojednává o každodenních lapáliích posádky titulní vesmírné lodi, která již dvacet let brázdí vesmír s úkolem odstraňovat nestabilní planety. Taková doba se na pěti mužích, kterým společnost dělá jen poťouchlý mimozemský mazlíček, přechytračený palubní počítač a inteligentní termonukleární bomby, náležitě podepsala. Ústředním hybným prvkem vyprávění tak zůstává otázka, jestli vůbec něco dokáže hrdiny vytrhnout z letargie. Po šedesátých letech ve znamení nadšeného i vystrašeného snění o tom, jaké to bude, až se lidstvo vydá do kosmu, přišel film, který ukazoval, že i mimo naší hvězdnou soustavu na člověka čeká leda rutina, otrava a vyhoření. Ačkoli obvykle bývá Temná Hvězda vyzdvihována především jako režijní debut Johna Carpentera, nejen v rámci sci-fi kinematografie má zásadnější váhu fakt, že se jedná o scenáristickou prvotinu Dana O'Bannona. O pět let nato se jeho jméno objevilo v titulcích milníku sci-fi Vetřelce, se kterým starší snímek vykazuje mnohé paralely. Jen zatímco v pozdějším hitu slouží každodenní životy skupiny vesmírných dělníků jako výchozí kulisa pro znepokojivý horor, tentokrát jsou rozvedeny do poťouchlé vesmírné variace huličských komedií. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Carpenter u mě roste s každým viděným filmem a jeho celovečerní prvotina se nedá popsat jinak než jako vesmírný meganářez. S pozdějším vetřelčím scenáristou O'Bannonem si tu s kamennou tváří inteligentně a naprosto vědomě utahují nejen ze žánrových postupů a rekvizit, které v té době už existovaly, ale i z těch, které měli teprve později sami zavést. Humor je to absurdní, ale vůbec ne podbízivě „huličsky lidový“, jak sugeruje popis a některé komentáře. Všeobecný šlendrián na palubě, zlomyslný nafukovací vetřelec (otázka „kdo půjde nakrmit mimozemšťana?“ už má v naší rodině nakročeno k nesmrtelnosti), mražený velitel, zneškodňování inteligentní bomby pomocí fenomenologické rozpravy (při které nechybí obligátní odtikávající displej s velkými červenými číslicemi), fousatá posádka mimovolně kývající hlavou do rytmu při odpočítávání, Carpenterova elektronická hudba versus ústřední countryový(!) motiv, velkolepý divnoláskovsko-vesmírnoodyseovský závěr… Perly a perličky se sypou jedna za druhou, Červený trpaslík se tu evidentně nemálo inspiroval. S ironickým obsahem navíc ještě dokonale ladí na koleně zflikovaná výprava, tlačítkové panely z podsvícených formiček na led, už zmiňovaný míčoidní ufon, modely jen o málo věrohodnější než pověstné automobilové poklice z Plánu 9… Vrtá mi hlavou jediné – jak asi vypadala původní verze před distributorskými dotáčkami a střihovými zásahy, které podle O'Bannonových slov „z nejvelkolepějšího studentského filmu na světě udělaly nejnevelkolepější profesionální film na světě“. (03.08.2017)