Šoubyznys

I když jsem tak trošku čekala řádný bizár, nenapadlo mě, že onen bizár bude mít i vlastně celkem normální, regulérní děj, spád, a hodně věcí bude svým způsobem dávat i zatraceně smysl. Což je převelice netradiční kombinace. Onu posedlost pana skladatele Blocha (řekla bych, že podobnost se jménem, počtem dětí, ale i hudbou páně Bacha nebude náhodná) svým způsobem plně chápu, jakožto velký milovník hudby mu rozumím, ale samozřejmě (nejen) coby matka chápu i nelibost jeho ženy (ačkoliv, pokud si jednou berete skladatele, či jiného umělce, je třeba počítat, že prostě bude do svého poslání (pro něj to není jen práce) hodně zapálen, potažmo jím pohlcen), i když samozřejmě v jistých chvílích její chování bylo značně vyhroceno (no ale ruku na srdce - netouží aspoň občas některá takto "postižená" manželka umělcova, učinit něco podobného? :-)). Zde malinko nesouhlasím s názorem PetraPana, asice že skladatel vůbec nehleděl na ostatní, a zajímala ho jen jeho hudba. Svým způsobem možná trochu ano, ale kdyby tomu tak bylo zcela a doslova, nebyl by tak posedlý perfektním ansámblem (zde mne tuze moc potěšila zmínka o Praze a České filharmonii), akustikou, apod. - on právě potřeboval, aby onen posluchač měl dokonalý zážitek. Moc se mi líbilo, jak se hra / muzikál postupně vyvíjí, jak se vyvíjel i vztah skladatele a režiséra (ten trik s tou policií neměl chybu :-))), a takové ty detaily jako např. že zpěvačka napřed nechce o účinkování v něčem takovém ani slyšet, pak je střih, a už tam divoce křepčí. :-D Nebo netradiční originální podprahová reklama na ocel. :-) A všechny ty narážky, náznaky, podobenství (tento žánr by se možná šikl zde uvést).... Jo, život je někdy fakt ku poseru (tak nějak jsem stále doufala, že ten úplný konec bude něco jako součást představení, ale i přesto byl takřka geniální). V tomhle musím s PetremPanem naopak zcela souhlasit, asice že na poprvé není ani snad možné vše pobrat. Jistě i mně toho plno uniklo, ale co mi naštěstí neuniklo, je skvělý zážitek, a utkvělá myšlenka, že i život sám je možná jen jeden velký šoubyznys. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (24.09.2023)

Budú spoilery. Prvok, nazvime ho napríklad nadrealizmus, ktorý bežne býva v muzikáloch tvorený spievanými dialógmi, sa tu prejavuje úplne inak - trefným podobenstvom. Policajti obsadili hľadisko, tak sa z nich razom stalo obecenstvo. Potom postrieľali tvorcov na pódiu, tí sa im teda pri padaní na zem logicky poklonili. Keď sa vo mne katarzia trochu rozplynula, uvedomil som si, že je to okrem emocionálne silného konca, aj koniec vrstevnatý. Však predstavenie sponzorované železiarskou firmou skončilo spŕškou olova. Tu už mám pocit, že metafora stretla synekdochu a išli si spolu pred divadlo po dobre odvedenej práci jednu zapáliť. Milujem, keď sa nič nedrží pri zemi, no aj tak všetko do seba zapadá ako matica do skrutky (keď už sme v tom železiarstve). Básnické prostriedky k piesňam neodmysliteľne patria, škoda, že nie aj k viacerým hudobným filmom. (09.09.2023)

Umělci to měli a mají těžké. Pohybovat se neustále na hraně mezi uspět, tedy vyhovět poptávce publika či mecenášů a mezi touhou po kvalitní tvorbě. S těmito dilematy si Jean Yanne  pohrává velmi dobře. Jeho filmová show průběžně pobaví, zaujme, přinutí k zamyšlení a nakonec nechá ten původní pobavený úsměv ztuhnout na rtech. (10.09.2023)

Chobizenesse mi pocitově připadala jako divoká jízda po atrakcích uměleckého festivalu. Chvílemi jsem v první hodině nejednou tápal, co si mám o některých těch muzikálových, kostymních a dokonce i erotických výjevech myslet... nicméně pokud jsem se úspěšně prodíval výstředním marasmem ve víru provokativních výstřelků často zacházejících na hranici vkusu i dobrých hodnot a přežil jsem (i díky přítomnosti zajímavých průvodců v podobě režiséra a skladatele) tento šílený exkurs ve zdraví, za odměnu mě v závěru mohl čekat i nádherný uzmeňující zážitek u vznešené a dechberoucí živé symfonie. A ten zážitek byl hned několikanásobný, protože mnohavrstvé vyvrcholení příběhů dvou odlišných umělců na mizině dalo vlastně i té predchozí jízdě nový rozměr. Nicméně už první scéna se setkáním režiséra se zasněným hudebním skladatelem odmítajícím i v naprosté finanční a sociální bídě komerční nabídku, mě dostala do transu zajímavým dialogem, hudbou i vizuálním ztvárněním. Ačkoliv byl mi skladatel Bloch v podání Roberta Hirsche v mnoha směrech sympatičtější, než Yannův režisér ochotný pro případný komerční úspěch v tísni pro změnu spadnout i do účasti v nejspodnějším uměleckém výkalu (porno show), sledovat mě je bavilo oba a často přítomná čtyřka podnikatelských bratrů byla příjemným odlehčením. A dojde na spoustu pěkných nápadů, nejednoho filmového fanouška potěší i scéna, kdy v hledišti během zkoušky sedí vedle sebe Charlie Chaplin, Buster Keaton a Grucho Marx. * * * * * Jean Yanne jako tvůrce opět neskrývá svůj názor směrem k válkám, politice, terorismu a zbrojení, ale zatímco jeho předchozí tři filmy byly naplněné hlavně spoustou politických dialogů, zde se k politice vyjádřuje na pozadí příběhu ze světa umění především obrazem, mj. krátkým experimentálním filmem ve filmu a absurdním závěrem. Předchozí Yannovy filmy se mi vesměs celkem líbily, ale tímto mě úplně dostal a skoro se mi nechce věřit, jak dozrál k tomu stvořit takhle sofistikovaný, myšlenkově silný artový film, kdy jsem během vyvrcholení jsem oněměl úžasem. Chobizenesse vnímám jako hold sebeobětování v umění, jako zamýšlení nad dilematy umělců v bídě, nad kontrastem mezi komerční tvorbou dělanou pro zisk či úspěch a nezávislým uměním tvořeným z čistého srdce, a zároveň jako silný tragický příběh o nesmyslnosti (jakéhokoliv) masakru plného zbrojních střel. Nemám příliš v lásce uměle zpomalované záběry ve filmech, ale ten zdejší, velmi symbolický, na mě hodně zapůsobil. [95%] (02.09.2021)

♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 % (09.09.2023)