Kroužek sebevrahů

Nekoukám na filmy pana režiséra popořádku, takže to, že jde po pětihvězdách o první zklamání, vlastně nic neznamená. Varovat mě asi mělo, že jsem film rozkoukal během cca šesti let asi čtyřikrát. Ne že by nešlo o silné a sdělné téma (o současném Japonsku, a to nikoli jen v prvním plánu, ale i mezi řádky)... Ale tak hrozně moc věcí je samoúčelných a na efekt, že mě to až hodně štvalo. A třeba Batoru rowaiaru to generační apod. výpovědí nesahá po kotníky... (23.10.2013)

Sonův (snad to skloňuju správně) postmoderní guláš, který, ač namíchán z rozličných ingrediencí, představuje překvapivě homogenní celek. Nachází se zde splatterově pojaté scény (úvodní scéna se školačkami a vlakem doprovázená cirkusově rozvernou hudbou či úklid ucha), klasický horror, sociální kritika, dekadentní muzikál alá The Rocky Horror Picture Show, ultračerná komedie či momenty jako vystřižené z tradičního krimi. Vše je navíc orámováno tématy blízkými japonské kultuře (mladičké pop-idoly, infantilita jako znak normality, školní kluby aj) a spoustou odkazů na populární kulturu (nikdo mi nevymluví, že Netopýr je odkaz na Batmana) a ano, funguje to a je to strašná a většinu času pořádně zlomyslná (kam se na to hrabe Red Meat) psina. A vsadím se, o co chcete, že když Sono točil závěrečnou písničku s jejím sluníčkovým poselstvím, tak se usmíval opravdu odporně potměšilým způsobem… (03.05.2013)

Blbost. Tvůrci neustále kladou nové a nové otázky aniž by na jakoukoliv z nich odpověděli. Brutalita ve filmu se snaží především šokovat, nicméně je alespoň nasnímána zvláštně cynickým způsobem a nutno uznat, že se tvůrci nenechali ztrhnout a spoustu se jí odehrává mimo záběr. Takže nakonec aspoń ty dvě hvězdičky. Ale chabé... (15.03.2007)

I když si to někteří myslí, nejedná se o další záležitost z řady „japan shock“ snímků. Ve skutečnosti jde o zcela nezávislé a vyjímečné dílo moderní japonské kinematografie. I tak samozřejmě patří k tomu druhů filmů, jaké se známým obvykle doporučují se slovy „něco takového jste ještě neviděli“. Snímek obsahuje prvky horroru, detektivky i muzikálu. Pohrává si s filosofií, surrealismem, sociální kritikou a v neposlední řadě i s divákem samotným. Avantgardista Shion Sono zvolil pro svůj prozatímní opus magnum značně šokující a naturalistickou formu, která kolem něj vytvořila aureolu těžko stravitelné bizarnosti. Emocionální bomba, která si rozhodně zaslouží pozornost každého inteligentního filmového fanouška. (11.04.2005)

Prvních šedesát minut celkem fajn, ale pak se z toho stala taková volovina, že mít to ještě o půl hoďky víc, padám ze tří na dvě. A školních uniforem si tam člověk taky moc neužije, ačkoli jsem z plakátů a dalších věcí tak nějak nabrala dojem, že se to tam jima bude doslova hemžit. Koike ukrytá hluboko ve mně je spokojená jen na půl cesty, aneb papoušek zůstal nezúčastněně ve výstřihu. 50% (04.07.2013)