Dotek Medúzy

Zlý film o zlém chlápkovi, který svými myšlenkami ničil zlou společnost? Ano, byly chvíle, kdy jsem si říkal: "Ty máš pravdu, Johne" a nebyl to jen vychytralý alibismus vedoucí k tomu, aby pan Morlar svůj nepříjemný pohled upřel na někoho jiného. Skvěle mrazivý zážitek mi navíc umocnilo vědomí, že v mém okolí existuje člověk s podobně telekinetickým potenciálem a já mám vlastně strach z toho, co se bude dít, až jednoho krásného dne odhodí svůj nekonečný optimismus. (15.02.2012)

Po dalším zkouknutí je pět hvězd už stoprocentních. Dotek Medúzy je neskutečně gradující film, který se od mrazivého začátku nenápadně plíží, syčí jako had, občas vystrčí pomyslné růžky (ano, já vím, že had růžky nemá), ale s veškerou silou na vás zaútočí až v závěrečné dvacetiminutovce. Strhující zážitek Burtonova a Venturova výkonu podkresluje takřka geniální hudba, Goldova režie to všechno kočíruje a vytváří DOOPRAVDY jeden z nejnapínavějších filmů všech dob. (21.03.2010)

Apokalyptický Richard Burton a jeho nebezpečné myšlienkové pochody ovládajúce sily zla, prinášajú zo sebou dosť husté napätie podávané v strhujúcom príbehu plného krutých nešťastných páchaných na nešťastníkoch čo mu vošli do cesty. Film sa nesie na výbornej horrorovej vlne prezentovanej v štýle 70.rokoch a veselo sa môže svojou démonickosťou zaradiť medzi také skvosty z tej doby ako sú The Exorcist či The Omen. /80%/ (28.10.2008)

Absolutně neuvěřitelné dílo. Tímto filmem Richard Burton podal opět důkaz, že je Pan Herec. Člověk, který dokáže zahrát opravdu cokoliv (bohémský Petruccio, zamilovaný Antonio, trojitý agent major Jonathan Smith a pak samozřejmě démonický John Morlar a mnoho jiných). Ano, to je to nejlepší přízvisko k tomuto filmu - démonický. Tím je vlastně shrnuto vše. Představte si tu nejdémoničtější vě na světě a pak k tomu přidejte neuvěřitelnej hlas a zjev Richarda Burtona a sakra hutnou atmosféru. A pak se vás dotkne medůza. (01.02.2006)

Režie Jacka Golda je stejně uhrančivá jako pohled Richarda Burtona. Některé scény působí zcela moderně, svěže a neokoukaně, film jako celek má pak nepochopitelně mrazivý podtón (vepsaný do tempa vyprávění i použití detailů – zejména ale do hudební složky, kterou marně vykrádal Zdeněk Liška ve Studně). Samozřejmě, lze tu vytýkat táhlý závěr a velmi podivnou psychologii a interakci postav (vždyť oba hlavní aktéři se de facto nikdy nesetkají a většina postav se chová poněkud divadelně – to však patří k efektu odcizení), každopádně Dotek Medúzy je nezapomenutelným pohledem do srdce temnoty. Jsem jedině rád, že jsem tenhle film neviděl jako dítě, připsal bych si ho k nejniternějším děsům a traumatům. (21.09.2010)