Život je zázrak

Miluji a obdivuji filmy Emira Kusturici, tu šílenou balkánskou dechovku v Černé kočce, bílém kocouru či to podivuhodné podobenství nesoucí mnohovýznamový symbolický název Underground, tam všude se vyjadřuje pro nemístního k těžko uchopitelné situaci na Balkáně, pokaždé velmi osobitě staví svou alternativní verzi historicity i reality, používá svůj originální klon magického realismu a silné poetizace, zalidňuje své světy obrovským množstvím postav, navíc většinou bizarních a evropským měřítkům se vymykajících a vzpírajícím se, používá filmový jazyk rutinérského filmaře s geniálními nápady, točí nejen pro sebe, ale i pro diváka, je tvůrcem živelným, nepřesvědčuje, ale získává, nedává čas vydechnout, doslova svého diváka válcuje, strhává sebou... Jeho Život je zázrak je pro mne ale trochu zklamáním - je sice syntézou všeho výše zmíněného, ale tenhle filmový tvar mi přijde malinko umělý, možná je to tou koprodukcí, to ale byly i Kusturicovo předešlé filmy, tedy spíše záměrem točit o balkánské válce (po níž jako tématu je logicky v Evropě největší poptávka), možná je to jen můj dojem, ale už z tohoto snímku necítím tu Kusturicovu příslovečnou živelnost, spíše snahu natočit silný film, který po mně producenti chtějí a na který mi dají hodně peněz... Možná je to také tím, že hrdinové již nejsou hedonističtí Romové ani patriarchální vůdci rodových i jiných klanů, ale mnohem evropštěji se tvářící lidé, kterým jsem jako divák mentálně mnohem blíže, a tak úplně nevěřím všemu, co dělají a říkají (kupříkladu pro mne otřesná scéna fotbalového utkání, které se stylizaci magickému realismu vzpírá již svými logickými zákonitostmi, proto těžko akceptuji třeba močení na brankáře při zápase atd.) a tak se mi srbský inženýr a jeho rodina jeví trochu nesourodě a nekompatibilně se světem předešlých Kusturicových filmů... Kusturica je však i přesto silný v detailech i v koncepci snímku, umí zaujmout a vytvořit vizuálně působivé obrazy, silný je motiv zakázané lásky, ale alespoň pro mne už jeho Život je zázrak není výjimečný... je to jen hodně dobrý film (podobný dojem jsem měl i u Jakubiskovy Nejasné zprávy o konci světa) o jugoslávském konfliktu a specifikách balkánského naturelu... Podobné filmy: Underground, Černá kočka, bílý kocour, Země nikoho, Hezké vesnice hezky hoří, Kdo to tam zpívá (19.10.2008)

Opět neuvěřitelně živelný film. Všichni tam řvou, tančí, chlastají, střílejí, smějí se a brečí, milují se a boxují ženské do holého zadku. Kouká se na to ale moc dobře. Jelikož podstatnou část děje zabírá válka, tak dojde i na tragičtější situace, ale není to žádná slzopudná ždímárna. Nataša Tapuškovič je navíc opravdu krásná a roztomilá žena. (17.08.2014)

Hodně slabé tři hvězdičky a zklamání. Většina filmů je plná (opět v poslední době používám tuhle frázi) fraškovitých scén, které patrně mají symbolizovat balkánský temperament. Mně bohužel silně nesedly a strašně narušovaly nějakou tu myšlenku, kterou tu film měl. Zejména první polovina byla utrpením, zvlášť vždy když se na scéně objevila manželka hlavního hrdiny. S příchodem Sabahy ale přišlo i solidní zlepšení a mohli jsme být svědky dost pěkných scén. Celkové dojmy jsou ale silně rozpačité, film na mě ve výsledku působil jako strašlivě nevyvážený kočkopes, některé dějové linie mi přišly nepochopitelně ujeté. Ne, tohle vážně nebyl můj šálek černého čaje:-) (21.01.2009)

Po "černé kočce", jsem dal Kusturicovi druhou šanci a tentokrát jsem rozhodně nebyl zklamán. Ale můj problém, asi je, že moc neberu "černý humor" a Kusturicův balkánský temperament mi také není bůhvíjak blízký. Co mně, zde zaujalo, že téměř každých pět minut měl člověk při sledování jinou náladu, kdy povedené vtípky střídala vážnější, surová až depresivní dějová linka filmu(ta se mi líbila víc). A část se Sabachou a Lukou, byla skvělá. Lukova potrhlá žena Jadranka mi lezla na nervy(trapně šílená jako celá černá kočka), no ještěže tenkrát pan Kusturica ve zbylích dvou třetinách filmu zvážněl a vzniklo toto. No dávám slabší 4*, spíše tři a půl. Pěkný komentář-Faye. (13.10.2008)

Postavili jsme se na klouzačku a teď už můžeme jen klouzat dolů bez možnosti návratu. Život je zázrak, ale Kusturica ho nějak nepochopil a vrhnul se na ňadra dmoucí, která se nechávají sprchovat tak děsivě přírodním vodopádem. Počkat, kam jsme se to dostali? Jo, devadesátá léta a jejich příšerné erotické filmy. Stavbyvedoucí se snaží vyvolat v člověku bouři smíchu tím, že začne onanovat v tunelu. Ojojoj. Smutno mi Ježíšku bylo, smutno. To co dřív byl Kusturica je teď jen jeho skelet. Soundtrack je ovšem krásný. Ten doporučuju bez uzardění. (13.10.2010)