Baltazarova hostina aneb Noc se Stalinem

D9ky skvělé práci autorů s jednou hostinou a několika málo flashbacky by se dalo psát mnohé: o paradoxu, díky němuž první země socialismu (nejpokrokovější to epochy) dokázala za 20 let existence jen oživit dávné byzantinské patrimoniální praktiky, v nichž je panovník sluncem - všechny svou velikostí ozařující a k němuž se všechny pohledy a naděje národa zase vracejí. Nebo o tom, jak se gruzínský terorista stal ruským vládcem atd... Jako filmařský a umělecký paradox (ale díky za něj) mi však osobně připadá, že kvůli mistrovství autorů filmu i knižní předlohy se postava Stalina vymaňuje z jednoduchého manichejského dělení na absolutní dobro a zlo, den a noc. Krutost zůstává, ale nejednoznačnost jeho gest, stejně jako téměř dojemná (samozřejmě vyfabulovaná) Stalinova zpověď a výpověď o moci, dělají tuto krutost uvěřitelnou, protože lidskou. Protože člověk je vždy spíše hádanka, než ztělesnění principu (ať zla nebo něčeho jiného). Autorům se podařil divácky velmi vděčný paradox - věrně ukázali Stalinovy nejhorší stránky, ale udělali z něj člověka. Pravý opak se dařil filmům typu "Pád Berlína" atp. (13.07.2014)

Toto drama tak trochu připomíná Unaveni sluncem. Stále to vypadá, že se nic neděje, panstvo se baví a pak to bouchne, tady ovšem potichu jako prd. Soudruh Stalin totiž nebyl navenek cholerikem jako Hitler. O to víc to v něm bublalo uvnitř. Když se v srpnu 1939 vrátil z Kremlu německý ministr Ribbentrop, vyprávěl unešeně Hitlerovi, že Stalin je velká osobnost a vůbec nevypadá jako diktátor. A tento film to naprosto nenásilně ukazuje. Stalin mlvil potichu, s rozvahou, aby světu ukázal, že je tím hodným tatíčkem, který to se všemi myslí dobře. Po jeho smrti taky miliony Sovětů plakaly, přestože byl největším vrahem v dějinách! Nechtěli věřit zlověstným pomluvám, přestože poslal na smrt desítky milonů Rusů! Stalin se roztleská a všichni tleskají do umoření s ním. V Solženicynově Souostroví Gulag se o podobném případě píše. "Tleskalo se deset minut v kuse, ten kdo přestal první dostal deset let v gulagu". Stalin řekl vtip, kdo by se nerozesmál, dopadl by stejně. Všechny aspekty Stalinovy osobnosti jsou v tomto krátkém dílku obsaženy. Vždyť pohleďme na kuchaře, který musí vše ochutnávat, aby nebyl Koba otráven. Paranoik, to je slovo, které ho vystihuje naprosto přesně. Všechny závěsy v Kremlu musely být metr nad zemí ustřiženy, aby se tam náhodou nemohl skrývat atentátník. Autoři si rýply i do Stalinova nepříliš vzhledného obličeje. Byl nazván poďobancem, ač ani jeho představitel poďobaný ve filmu nevypadal. Ve skutečnosti prodělal malý Josif v šesti letech příušnice a do konce života měl obličej samou vyrážku. Každý film či fotografie pořízené za jeho života to musely pečlivě skrývat. Ve fillmu se objeví i historické osobnosti - Stalinovi pobočníci. Roli zde hraje i Berijova manželka. Ta se odvážila baťuškovi odporovat, když nechtěla zatancovat. Však taky potom mnoho let strávila ve vězení a ani Berija s tím nic nemohl udělat. Ten sám hrál v sovětském mocenském aparátu obrovskou roli. Zde vidíme, jak Stalin nevydával žádné rozkazy k zabíjení. Berija se musel vtírat o potrestátní nepřátel. A Stalin pak geniálně poradil (vždyť byl na dovolené, tak nepracoval) Lavrentiji, aby potrestal jeho bratra! S lidmi slitování Džugašvili neměl. Každý den podepisoval rozsudky smrti, a když jich jeden den podepsal 6000, připsal tam "Málo!" I to, že se Stalin cítil Rusem, ačkoli byl rodilým Gruzíncem je ve filmu zmíněno. Sám pak neruské národnosti potíral s obdivuhodnou razancí. Co říci závěrem? Autorům se podařilo věrně ukázat tohoto zločince tak jak se jevil světu naprosto věrohodně. Skvělý scénář, skvělé herecké výkony, skvělá režie ... skvělý film! (08.05.2009)

Strhující pitva fatality moci, film, který balancuje na hraně spekulativnosti, avšak svým obrazem hostiny mocných (tak populárním už od dob antických) rozkrývá jednu z možných interpretací Stalinovy osobnosti. Osobnosti, která se mohla ocitnout ve schizofrenním zajetí rozporných půlí – Džugašviliho, zemědělce a Stalina, světovládce. A když už Koba kývl tomu druhému, ocitl se v kleštích absolutní moci, jež sám svírá v rukou, ale jež nesmí ani na okamžik pustit. Režisér Juri Kara vylíčil Stalina jako zvláštní směsici křehkosti, tichého šílenství a brutality (kterou on sám pojímá jako nutnost existence), jako manipulátora, který jediným slovem mění muže v trosky a trosky v muže. A hostina na jeho počest, hostina uprostřed vůdcovy dovolené v Abcházii, poskytuje ideální prostor pro rozehrání zvláštní satiricko-tragické hry, ve které se na oko nic neděje, ale ve které jde v každé vteřině o životy všech (krom Stalinova, samozřejmě). Baltazarova hostina je typickým příkladem podpovrchového dramatu, kde se veškeré napětí odehrává pod maskami jednotlivých postav, které mají spíše karikaturní ráz. Jeho emocionální vrcholy jsou skvostné a scéna se sestřelováním vejce z kuchařovy hlavy je vůbec jeden z nejlepších obrazů moci a ponížení, jaké jsem ve filmu viděl. Je úžasné, jak málo prostředků Karovi stačí, aby ozřejmil svůj pohled na osobu proklínaného i zbožňovaného vůdce, aby před divákem rozestřel své vidění komunistického aparátu, jehož nejzápornějším bodem není překvapivě charismatický Stalin, nýbrž podlézavá a bezpáteřní svině Berija. Poněkud mě zarazil narativní aspekt filmu, který se tváří jako "vzpomínka" jednoho z účinkujících hostiny, ale v průběhu se roztříští do typické ruské polyfonie pohledů. A za vůbec nejsilnější motivaci pro pátou hvězdičku považuji neuvěřitelně přesvědčivý výkon Alakseje Petrenka v titulní roli... (11.01.2005)

"Asi si ma s niekým splietol. Uff, nechcel by som byť na mieste toho chlapa..." Netušil som do čoho idem, pred zhliadnutím som dej nečítal. Ten nakoniec nie je nijako komplikovaný. Skupina tanečníkov predvádza radu abcházkych a kaukazkých tancov na oslave najvyšších predstaviteľov strany na čele so Stalinom. Takmer celý dej sa odohráva v jednej veľkej sále, napriek tomu film nenudí ani na chvíľu. Tieto kavkazké tance a hudbu som vždy obdivoval a mám ich rád, preto som si užíval aj tieto pre niekoho menej zaujímavé scény. Najsilnejšie sú momenty, v ktorých Stalin len podozrivo a ticho sleduje mŕtvymi očami svojich straníckych kolegov alebo sa snaží vtipkovať. Tí sa idú od smiechu rozpučiť, veď to Stalin vtipkuje!...Celkovo veľmi silný film, pre mňa donedávna absolútna neznáma, ale určite ide o jeden z najlepších filmov na tému Stalin. 90%. (24.01.2015)

Stalin: ,,Když musíme zabíjet ty , které máme rádi - pak ještě krutěji musíme zacházet s těmi, které nenávidíme'' . Uff, tohle zase bylo něco. Pokud někdo neví co je kult osobnosti, ať se podívá na toto... Ze Stalina jde hrůza a prakticky celá hostina ač se nese v rádoby uvolněném duchu dovolené Stalina se odehrává v děsivé atmosféře strachu... Nejbližší Stalinovi spolupracovníci neustále balancují při svých patolízalských výstupech mezi sympatiemi Stalina a jeho znelíbením, mezi životem a smrtí. Každý vtípek, či připomínka může vyznít tak či onak... Záleží jen na Josifovi, jak se zatváří... Zda řečené vezme jako vtip, či urážku. To vše sleduje bedlivým okem Berija.. na jeho lusknutí prstem pak mizí nejen dotyčný, ale mnohdy jeho celá rodina v propadlišti času... Za závěr přidávám hvězdu navíc, i já jsem nejprve nechápal proč se na začátku odehrálo přepadení parníku do Oděsy. --- Jenže kdyby jsou kdyby... Opravdu si Bůh přál tolik milionů mrtvých kvůli poslednímu soudu jediného člověka? Doporučuji vidět!!! Neskutečná věc na rok 1989!!! Dávám 5 abcházkých dýk! -- Nejstrašnější na tom je, že zatímco vzniká tento koment, někde v Severní Korei či jinde se může odehrávat podobná hostina, avšak s jiným vládcem - vrahem... * * * * * (09.12.2013)