Odysseův pohled

Hneď úvodná scéna zaznamenala estetický, filmový, poetický epos o tom, čo je úlohou filmu, v čom spočívajú tie pohľady. Je ťažké písať o tom, že to je nudný snímok... tento snímok pochopí skutočný milovník filmu, (the viewer who knows what are the rules of MOVIE, we talking about GOOD!) a nie ten, kto chce zabiť 2 hodiny vo vlaku :) Nevedel by som si úplne nikoho predstaviť v hlavnej úlohe, ako Harvey Keitela, k tomu legendárny Erland Josephson, viac dimenzionálna postava Maii Morgenstern. príbehovo napätý príbeh, čerpaný z dávnych báji starých majstrov slova, tých ktorý zrodili poéziu, a pojem kultúra. Povedzme si to na rovinu- musíte sa s tým babrať, aby ste to pochopili, kto má tu ochotu... ak to zvládnete bude to stáť za to. Dych berúci a nádherný soundtrack od Eleni Karaindrou, škoda tie husle majú svoje čaro. V rámci Angelopoulosovej tvorby je to unikát, už nikdy nenatočil taký film ako Odyseov pohľad, s takouto atmosfére, jeden z najväčších klenotov modernej kinematografie v rámci dilem, priestoru, spracovania a náročnosti. Poetický scenár a estetická kamera. Mrazivé ticho filmu podáva, prostredníctvom tejto recenzie dávam poctu a chválu celému štábu. Škoda, že Angelopoulos nevyhral hlavnú cenu v Cannes. Fotky, ktorá som Vám dodal v galérii, z filmu aj z natáčania Vám priblížia krásny pohľad o tom, ako vznikol tento epos. "I will tell you about the journey... all the night long. " Poetické a poučné. /100 %/ (11.12.2016)

Možná, že si svým hodnocením dovoluji příliš, ale nemohu lámat ani sám sebe. Přitom ani nedovedu popsat, co mi zde chybělo nebo přebývalo, něco to ale rozhodně bylo na jedné i druhé straně. Možná to byla schématičnost postav, především ženských, které působily jako přízraky z jiného světa. A ani Odyssesus tu není oním chytrým Ithačanem, který nejde Kyklopovi po uších, ale po oku, protože má jen jedno. Zpráva o konci světa na Balkáně je asi tím nejupřímnějším poselstvím. Pozn. 1: StaryMech ** kritizuje režisérův manýrismus. K tomu bych se asi mohl také připojit. (08.04.2018)

Třetí film, co jsem viděl od tohoto režiséra, a znovu je jeho ústředním motivem cesta. Cesta životem, cesta za poznáním. Kořenů, sebe sama, krajiny s bolestnou minulostí a ještě bolestnější současností, kdy se všechny staré jizvy otevírají a spojují v jednu velikánskou ránu. Opravdu mnohovrstevnatý snímek, ve kterém se na velké ploše režisér dotýká řady témat, prolíná různé roviny (včetně snových a vzpomínkových), používá jasné i méně jasné symboly. Angelopoulův styl mi plně vyhovuje a věděl jsem, co mě čeká, takže jsem se nenudil skoro vůbec :-). Film byl navíc zvláštní přítomností H. Keitela, jehož herecký projev přesně zapadá do celkové nálady snímku. Dostal jsem od Angelopoula přesně to, co jsem čekal, plus několik (pro mě) obzvláště silných momentů navíc. Neodradí-li vás skutečnost, že film vyžaduje trochu víc, než se zabořit do křesla a natahovat ruku do kelímku s popcornem, neváhejte. PS: Znalost historie Balkánu výhodou. (07.03.2010)

Ne nepodoben Odysseovi na jeho pouti na Ithaku či režisérovi A. přihlížejícímu rozkladu a umírání na rodném Balkáně, i divák tohoto filmu musí čelit nástrahám. V první řadě manýrismům režiséra, jemuž obyčejný realismus jak se zdá páchne sprostotou. Kdo jednou zažil Angelopoulose přelomu století, ví, co ho čeká. Krajiny v mlze. Ponuré ulice měst. Zpustlá obydlí. Vyhnanství. Moře světobolu. Stárnoucí intelektuál v podání mezinárodní hvězdy tone v moři světobolu a potkává žhnoucí mladici. V přestávkách mezi dvěma tichy jevištní dialogy/monology. Zombie statistů se na pokyn neviditelného režiséra šikují do podivných útvarů. Ithaka je daleko. Záplava symbolů, nedozírné moře světobolu. Líbila se mi hudba Eleni Karaindrou, vzpomínka na Bukurešť, další odysea - kamenného(?) Lenina. Zazdálo se mi, že film sám se podobá té nesmyslně velikánské soše, modle kdysi "živé", nyní prodané nějakému eurosnobovi, vleže spoutané a plynoucí vstříc zapomnění. Roli, která se nevešla do titulků, dostal známý polský herec Wojciech Pszoniak, zatímco ještě známější český fotograf Josef Koudelka dostal příležitost během natáčení černobíle zvěčnit Angelopoulosovo úsilí. Jeho snímky lze na rozdíl od Řekova díla vřele doporučit. (03.10.2014)

Dlouhé záběry bez jediného střihu, pečlivě prokomponované scény a obrazy, až z nich čiší, jak jsou přesně vypočítané (Úplně slyšíte příkazy režiséra: Teď zprava vyjde ten průvod žen se svíčkami. Teď projde pán s deštníkem...) a dopředu nasvícené. Proč ne? Určitě stálo hodně úsilí to předpřipravit. Struktura se hodně podobá filmům Před úsvitem a Před soumrakem. I zde přes dlouhé dialogy objevujeme svět hlavních hrdinů. Ale zde mi to přijde poněkud nekonzistentní, a je znát, jak se pan režisér snaží o Uměleckou výpověď (schválně píšu s velkým U). A jak povyšuje svůj pohled, který divákovi nutí na každém kroku bez možnosti reflexe a jiného pohledu, na danou pravdu, tím víc je to prvoplánové, a la these, tedy neživotné, bez uvěřitelných charakterů postav, a ať tam chodí kdo chce, nevěříte mu ani ťuk. A v tom myslím je problém. Mimochodem, z toho Řecka a Albánie toho vlastně také moc neuvidíme, protože kromě několika vybraných ulic a domů, kde se odehrává komponovaná scéna, se film odehrává v polocelcích a polodetailech, které také moc nenapomáhají nějaké vcítění se a nasátí té správné atmosféry. (31.03.2012)