Zatracení

Béla Tarr mě přesvědčil o tom, že natočit úspěšný blockbuster je zásadně těžší, než je vytvořit umělecké dílo. Zatímco totiž každý pozná, že se nudí, takže je blockbuster špatný, stejné kritérium u umění použít nejde. Tam ať uděláte cokoliv, vždy existuje tisíc způsobů, jak to obhájit. Já dokážu uznat Tarrovy krásné kompozice, ne ale jejich délku, která mě rozhodně irituje. A z toho se pak odvíjí zbytek. Moje první kolize s ním tedy nedopadla moc dobře, ale samozřejmě si na něj ještě názor neuzavírám. Ostatně takový Tarkovskij mě něčím podobným vždy přinejhorším "jen" zaujal, přinejlepším naprosto uhranul. Jenže ten mě na rozdíl od maďarského chodícího zázraka dokázal "vnutit" svůj přístup jako obohacující a užitečný, kdežto z Prokletí mám pocit strašné z nouze ctnosti. Musím ale dodat, že Tarr točí skutečně nadčasově, protože nejde určit, jestli bylo Prokletí natočeno letos, před deseti lety nebo dvaceti. To je (asi) chvályhodné. 50% (09.10.2011)

Je poněkud nešetrné, že „guru“ současné evropské filmové magie a malíř apokalyptických stínů filmového plátna je označován za „tvůrce, jenž nestříhá“, když totéž platí o jednom z jeho nepřímých patronů Miklósi Jancsóovi již od 60. let. Soustředěnou úchvatnou taneční scénu ve vesnickém lokálu má už ve svém filmu také Zoltán Fábri – Kolotoč (Körhinta, 1956). Atd. Na tvorbě Bély Tarra je důležité, že dokázal tyto silné vlivy maďarské kinematografie syntetizovat do vlastního autonomně fungujícího filmového světa, pro jehož účely dokázal zjemnit i undergroundově zvučnou maďarskou rockovou hudbu při spolupráci s Mihály Vígem, jehož využil i jako herce. Tarrova klíčová „satanská trilogie“ (na téma ontologických a kosmických problémů) začíná Prokletím, jehož děj a hutné dojmy vychází ze spolupráce s Lászlóem Krasznahorkaiem, tvůrcem přesných, z reality příšerné maďarské pustiny vycházejících malých velkých příběhů, které Tarr dokáže zachytit v působivém bezčasí a dovolují mu realizovat veskrze spíše básnické představy o vizuálním rytmu, pohybovém aranžmá hudebních scén, metafyzice černobílého světa uvnitř záběru, vždy však ve spolupráci se svým týmem. Skloubení těchto znaků v nejkratším dílu trilogie je silně magickou záležitostí. (16.01.2012)

Už od úvodní části volné trilogie vzývá Béla Tarr ve svých nekonečných záběrech metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán malou osobní apokalypsou. Závěrečná scéna souboje se psem v bahně pro mě osobně představuje dokonalý obraz absolutního zatracení. (02.05.2014)

První Tarrova spolupráce se spisovatelem Krasznahorkaiem a kameramanem Medvigym, jenž pro Tarra nasnímal ještě Satanské tango a část Werckmeisterových harmonií. Prokletí (aka Zatracení) představuje úvodní část Tarrovy volné trilogie, jíž vévodí silné formální vychýlení od jeho předchozí tvorby. Formální (vizuální) stránka ve všech výše uvedených snímcích zcela přebírá funkci narace, obsahová stránka je odstrčena téměř na pokraj zájmu, není pro výsledné dílo téměř důležitá. Co je pro Tarrovy tři formálně extrémní experimenty příznačné, jsou především dlouhé a mistrně zkomponované záběry, jímž dominují velmi pomalé jízdy kamery, která daný prostor často doslova obkrouží. Poté uchopení reálného času jako času filmového a převedení ho do jiné dimenze, dále Tarrova precizní práce s prostorem, jenž je rozdělen do několika plánů, v němž se jednotlivé postavy pohybují a přecházejí mezi nimi. Všem třem Tarrovým opusům je pak společná lokace, kde se daný příběh odehrává - podzimní bezútěšná pochmurná atmosféra maďarského venkova, jehož zabahněné a rozblácené cesty brázdí mnoho postav, jež vždy důmyslně následuje Medvigyho precizní kamerová jízda. Středobodem Tarrova venkovského kosmu je v každém ze tří projektů místní hospoda, kde se odehrávají ty pro film nejdůležitější intriky. Právě takové je Prokletí, o jedné malé osobní apokalypse... (14.02.2007)

Tá čiernobiela farba mi bola vždy niečim strašne sympatická. Tarrová úvaha nad osamelosťou, skazenosťou podčiarknutá filozofickými úvahami o šťastí. Dlhé zábery plné rôznych významov podfarbujú základnú premisu príbehu. Tou je hľadanie niečoho krásneho a neschopnosť to dosiahnuť. Hrdina Karrer chodí do baru Titanic, zapiť žiaľ, milovať, dúfať a veriť a pritom sa s ním pomaly potápa. Dážď tu hrá veľmi dôležitú úlohu a stáva sa katalizátorom určitých pocitov, ale aj očistcom. Postavy sú častokrát vťahované do víra nihilistických situácií, len hrdina sa tomu snaží všemožne vyhnúť a to len podčiarkuje jeho osamelosť. Formálne dokonalé - hlavne dlhé zábery na dážď a úvahové kecy podávané veľmi chladným spôsobom. Tie kupodivu vzbudzujú najviac emócií. Tarr rozhodne nesklamal. Treba si len sadnúť, tešiť sa z postupného odkrývania významov a užívať si Vígovu hudbu. Tá sa zase derie pod kožu tým najlepším možným spôsobom. (09.09.2014)