Signál

Už to tu od některých padlo - tohle neměl být seriál, ale film. Možná delší, ale jen "jeden díl". Ano, bylo to napínavé, ale na tu pointu moc dlouhé a celkově neskutečně roztahané. Chápu, že to byl umělecký záměr, ale i když budu čumět dostatečně dlouho na prasklinu ve zdi, tak časem uvidím, jak se zvětší. Jen pro mě to čekání a civění nepatří mezi to, co bych u toho dívání chtěl skutečně dělat. Poněkud promarněná šance. (13.04.2024)

Klasicky oškliví Němci, co už. Že jsou to ovce stejné jako před 90 lety se ani nesnaží skrývat, viz banda před hrdinovým domem někde v druhém díle, na jehož konec jsem se nedostala, protože mě to nudilo. Drbla jsem to někde v půlce posledního a potvrdila si, že miliardářka bude samozřejmě ta největší svině, a kdo to nevěděl od začátku, je ošklivý zpátečník a nechápe nové řády. A pointa nic moc, takže jem si nechala sebrat 2 hodiny života. No, tímto poučena, nic z Německa už si nedám. (09.03.2024)

Nádherně spletité spiknutí s úžasným koncem k zamyšlení. Vždy jsem bral německou tvorbu jako nekoukatelnou, až na dvě výjimky (Ponorka (1981) a My děti ze stanice Zoo (1981)). Ten konec byl tak úžasnou těčkou, že nemůžu dát jinak, než 5*, abych vyvážil současných 54%, protože tolik si tento počin rozhodně nezaslouží. Ještě více by snad bylo vhodné zkrátit stopáž na polovinu a místo seriálu natočit film, pak by zmizelo pár vleklých pasáží a byl by to snímek na jedničku. Jak pro němce, tak pro Netflix tvorbu, poměrně vysoká laťka. (14.03.2024)

Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo? (19.03.2024)

Tohle jsem prostě nedal, skončil jsem po 2 epizodách. Němčina tomu nesvědčí vůbec, i když já dodržuji pravidlo vždy v původním znění, pokud možno. Je to nuda až na půdu. V poslední době jsem měl v životě magorů dost. Když už mám udělat mysteriózní psycho, tak to musí vzít do ruky Lynch. Provar & ztráta času. (12.03.2024)