Návrat

Další film, u kterého je hodnocení na čsfd hodně ulétlé. Neříkám, že Návrat je špatný film. V několika okamžicích je příjemný, poetický a kouzelný svou chladnou tváří ruského světa. Bohužel je postaven na základech Návratu otce k manželce a dvěma synům. Poté následuje dlouhá cesta za "něčím", při které se otec chce stát respektovanou osobou. To moc nevychází, protože neustále opakování myšlenky "já jsem tady otec, vy jste jen děti a já tady o všem rozhoduji, takže nemáte právo na vlastní myšlenky a názory" je unavující víc než si režisér myslel. Celé chování a jednání otce musí zákonitě vést k tomu jedinému možnému a ti se také stane. Film tento závěr dožene do extrému, ale v podstatě mluví o realitě, která je na denním pořádku (SPOILER: //nechápat špatně, "zmizení" otce je možno brát jako způsob osamostatnění synů a tím naplnění snahy každého rodiče=aby jeho dítě samo uchopilo svůj život a uvědomilo si "přijalo" svou odpovědnost//). Nebýt neustále snahy vtloukat to samé do hlavy diváka Návrat mohl být opravdovým návratem a ukázat lidem něco víc než poučnou cestu pod rouškou "tyranie". (04.05.2007)

Nejprve se musím přiznat, že po tolika ruských filmech protkaných mým životem, u kterých se dostavovalo veliké zklamání jsem ani nedoufal, že se z ničehonic vynoří nějaké dílo, které se bude od ostatních odlišovat. No, a to jsem právě teďka našel. Opravdu jsem nečekal že na mě ruský film může takto zapůsobit. Je to dobře natočené, scénář se vztahy přenesené na otce a syny, včetně jejich cesty a otcovo vynucování si respektu je uvěřitelný a pomalu budovaný od prvních minut co se objevil v domě. Herecké výkony jsou tu bezchybné, je vidět že si natáčení opravdu užívali. Dále musím vyzdvihnout pěknou přírodu, díky které se taky částečně podařilo na mě zapůsobit, je to totiž tím pádem věrohodnější. K tomu si připočtěte kvalitní práci s kamerou a výbornou mystickou hudbu, která přímo nutí k zamyšlení a vyjde vám snímek, který by neměl nikomu uniknout. Toto dílo se dá také brát z pohledu posledního zdokumentování Vladimira Garina, který bohužel krátce po natáčení tragicky zemřel. [9,5/10] (08.11.2009)

Zaujalo mě už téma filmu (mně blízké a tudíž důvěrně známé) a později stejně tak i znamenitost jeho zpracování, plynoucí zejména z realističnosti postojů a chování hlavních charakterů. Zpracování dbá na celkovou realističnost, nejen tedy postav, ale i velmi podstatného prostředí. Vlivy počasí jakoby byly překopírovány do vizuální stránky filmu a působily i na diváka lépe přibližujíc dojmy z neobvyklé roadmovie. Zvláštní důraz je kladen na katarzní účinek přirozenosti okolní přírody, jejíž stálá přítomnost je čas od času nenápadně připomenuta (například přeostření na dešťové kapky, záběry zpoza plotu stébel, nebo prostým proložením scén panoramatickým záběrem na krajinu, často napomáhajícím dojmu jemného kontrapunktu). Hudba je použita stejně citlivě, podporuje těch několik málo - ovšem překvapivě mocných - vrcholných momentů filmu a ve správných okamžicích k nám zaznívá jen ticho, které - je-li užito ve vhodné chvíli - může být až ohlušující. Nejvíce ze všeho jsem se obával konce filmu, především pak nějakého smířlivého vyznění závěru, které by film zcela degradovalo. Snad toho neprozradím moc, když napíšu, že mé obavy se částečně naplnily, z části naopak. (16.01.2007)

A.Zvjagincev ve svém debutu dokazuje, že současná ruská produkce dokáže evropskému (ale i celosvětovému) filmovému trhu dosti nabídnout. Tento snímek právem dostal několik prestižních ocenění (příkladem budiž Zlatý lev z MFF Benátky 2003), neboť se jedná o hodně silný emocionální zážitek, který v divákovi rozehraje celou plejádu myšlenkových zákrut. Režisér záměrně neprozrazuje vše „polopatě“, hraje si s námi, živelnost příběhu staví právě na jeho pomalém plynutí. Živelnost též spočívá na bedrech herců, ale i na neživém elementu – vodě. Ta se zde všudypřítomně rozpíná, vsakuje se jak do dějové, tak do vizuální stránky. Je to právě i ona, jenž svým symbolickým plynutím posouvá děj dále. Autetičnosti (někdy až ostré syrovosti) se dostává příběhu i poloamatérským ztvárněním, korunovaným přesvědčivými výkony herců, kteří brilantně zapadli do svých rolí. Film vypráví o osudech dvou chlapců, do jejichž života nečekaně vstupuje otec. Poměrně poklidné živobytí je rázem narušeno, zmatenost začíná vyplouvat na povrch. Proč právě teď a co po nich chce? Druhý den se ihned vydávají na výlet, kde se postupně formují vzájemné vztahy. Starší syn Andrej postupně plní otcovi často autoristické rozkazy, je šťastný, že se vrátil. Neptá se po příčinách, dostalo se mu konečně toho o co byl tak dlouho ochuzen. Naopak u mladšího syna Ivana se projevuje vzdor, pocit vzpurnosti hraničící až s tragickou bezmocností. Naopak on se po příčinách ptá, nechce si připustit, že vůbec nějakého tátu má. A i kdyby měl, tento by se k nim jistě neřadil. Konverzace se odehrává hlavně na poli příkazů, které otec chladně - až despoticky - chrlí na oba syny. Divák již od počátku cesty dostává příležitost, aby si udělal sám vlastní názor na jejich vztahy, aby pochopil, proč vlastně otec přijel, a proč vůbec tento výlet. Myšlenkové proudy se rozbují. Zvjagince přesně a vědomě pointuje (uzavírá) jednotlivé denní scény, hraje si s příběhem stejně jako s našimi nervy, protože my stále nevíme, co se může a bude dít. Závěrečně vygradování a postupný dozvuk považuji za jeden z nejsilnějších filmových zážitků v tomto roce. Jakési metafyzické vyznění, silná imprese. Oscar je pro takovýto počin slabé ocenění. (20.12.2003)

S ruskými filmy moc zkušeností nemám a když jsem jeden viděl na filmovém festivalu v KV, nabyl jsem dojmu, že ruské filmy jsou velmi levné, vznikají v "polních podmínkách" a je to na nich vidět; a něco podobného jsem očekával i od Návratu. Naštěstí jsem se mýlil - už od začátku jsem byl okouzlen krásnou hudbou a kamerou; a překvapen hereckými výkony. Obzvlášť ti dva dětští herci byli skvělí, což můžu posoudit podle toho, že mi byli opravdu nesympatičtí (nepoznal jsem, jestli toho otravného romazlence jen hraje, nebo jím skutečně je, což v prvním případě znamená pochvalu:-) (28.07.2004)