Země

Země není tím, čím se snažila být. Místo vyznáním lásky k ukrajinské přírodě je agitační chybou, která si hraje s prvoplánově oslavnými symboly. Harmonicky koloběh života (a smrti) ve vesnickém světě, narušený příjezdem nového traktoru (úmorná davová scéna „Už jede, už jede!“ - nechť se zapíše mezi moje nejneoblíbenější), má sice znázorňovat střet kolektivizace a poklidného bytí vesničanů, nicméně jako samostatné umělecké dílo na mě tahle racionální analýza nepůsobí ani za mák. Věřím, že Dovženkova snaha o lyričnost měla příběhu dodat hloubky, jenže on nevyužívá ani tohohle potenciálu. Dobře, přeháním, ale co bych měla jiného dělat, když narozdíl od jiných němých ruských klasik mi Země nic nedala, ba spíš vyvolala panický úděs nakonec: Jak může být země stejně klidná, po všem tom běsnění, jehož byla svědkem? Filmová Země je fatálně, věčně dokonalá. (22.04.2007)

Šest let před shlédnutím celého snímku jsem viděl krátkou ukázku ze samého začátku, která, byť oplývající komickým dialogem (Umíráš? - Umírám. - Tak umírej.) působila poměrně poeticky. Samotný film mi však příliš poetický nepřišel a snímek oproti jiným klasickým dílům sovětské montážní kinematografie dost zaostává. Působivá byla snad jediná sekvence, ve které se prolíná dav vesničanů doprovázející zesnulého B/Vasila, modlícího se popa, kulaka ryjícího hlavou v zemi a záběry nahé ženy zmítající se v místnosti (?). (11.06.2011)

Když pominu tu strašlivě patetickou propagandu kolektivizace, kterou jednoduše "Země" je, zůstává mi krásný lyrický film. Hodně se toho napsalo o tom, jak Dovženko inspiroval Tarkovského, Paradžanova či Iljenka, já bych jeho vliv posílený zkušeností s výše zmíněnými umělci viděla i ve filmech režiséra Ivana Mikolajčuka, nejvíc asi v "Babylonu XX. století". (26.06.2010)

Země není žádným poetickým skvostem nýbrž prachobyčejnou agitkou, ve které jsem lyriku hledal usilovně a bohužel neúspěšně. Dovženko v první půli drtivě selhává ve vykreslení jakékoliv postavy (i když v kolektivních filmech je to s individualitami na štíru), která se na plátně objeví, aby se po brilantním industriálním intermezzu odpíchl k výraznému kvalitativnímu skoku, který však už nedokáže dramaticky udržet a celkově tak celý film působí nekonzistenčním dojmem. Bývalý malíř spoléhá na efekt neustálých detailů obličejů prostých obyvatel a vzhledem k nemněným situacím a stálému prostředí, jemuž se paradoxně nedostává prakticky žádný prostor, se dostavuje bolestný stereotyp a nudný stereotyp. Bruselští staříci v tom viděli asi něco lepšího... (10.06.2005)

Souhlas s Tsunami_X . Nic zvlášního než agitka na rozorávání mezí na Ukrajině novým traktorem, jenž symbolizuje tehdy novou dobu, to není. Dlouhé záběry na obličeje k zachycení emocionálnch hnutí, dále záběry na zachvívající se slunečnice, vlnící se trávu a zrající jablka - zde mi to dojem nějaké poetiky nenavozuje. V jakých bolestech se ta nová doba rodila ukazuje tragický konec(nikoli filmu) traktoristy Vasila. Velmi mne překvapily tři záběry té nešťastné nahé ženy, jelikož obnažené scény jistě nebyly tehdy ve filmech SSSR zdaleka běžné. Tento černobílý němý film asi stojí za zhlédnutí, je to určitý dokument své doby, avšak já ho již znovu spatřit nemíním. Dále hrají Semjon Svašenoko, Pjotr Masocha, Stěpan Škurat, Jelena Maximova, Nikolaj Nademskij. (29.10.2006)