Utajený

Jedná se samozřejmě o metafilm. V tomto případě v nevídaně originální podobě (jako ostatně každý Hanekeho film - jsem jeho velkým a nejspíš nekritickým obdivovatelem a jsem mu za to velmi vděčný). __________Za prvé Utajený vyniká absolutní absencí narativní dramatizace, což je pro Hanekeho umělecké vyjádření typické. Narativní struktura zde není prezentována jako lineární vypointované vyprávění, nýbrž ve formě "skládačky", kde všechny díly dohromady dávají kompaktní celek, ale její poslední díl neobsahuje pointu, což je v rámci navyklého způsobu vnímání filmové řeči neobvyklé (a určité množství diváků to poněkud mate: proto některé nechápavé komentáře zde, které obviňují Hanekeho z pseudointelektuálnosti atp. - bohužel). Z toho důvodu je absence dramatizace ne jenom logická, ale vzhledem k takovému přístupu i nutná (ovšem i z hlediska narace "klasičtější" Hanekeho filmy absentují dramatizaci děje - např. nejznámější Pianistka - což diváka buď nudí nebo uvádí v šokující vytržení a mrazení v zádech). I když se v závěru filmu nic převratného nestane, význam filmu a jeho "vyvrcholení" je ukryto jaksi uvnitř. (pozn.: velmi mě pobavil jeden názor zde - nebudu jmenovat -, který podává vysvětlení, že hlavní hrdina je nejspíše schizofrenik, což ovšem v závěru filmu chybí - je nedořečené - aby byl film zajímavější a tajemnější: takové zhůvěřilosti a bezmyšlenkovité závěry plynou ze zkostnatělého přístupu k umění, když si divák myslí, že lehce přišel věci na kloub a prokouknul umělce). __________Za druhé je v Utajeném velmi zajímavá metarovina filmu: ona kazeta, která sleduje jako nějaký objektivní pozorovatel (deus ex machina) život hlavního hrdiny a dává tak divákovi na srozuměnou, že se vlastně jedná o FILM a "živí" lidé jsou pouze protagonisté představení - hry, vytvářené tvůrcem - demiurgem. Resp. film sám na sebe upozorňuje: kazeta je jeho zcizující prvek a svojí existencí proniká do života hlavního hrdiny, kterého tak přímo ovlivňuje a spouští/moderuje zápletku. Samozřejmě, že ona kazeta je jakýsi vstup, průnik řežiséra do filmu (jeho dar seslaný postavám jeho filmu) a Haneke tak předvádí loutkové divadlo - odhaluje podstatu samotného tvůrčího impulzu. Sám sebe umísťuje do děje jako aktivní prvek (filmové božstvo), ne jako pouhý "pasivní" zaznamenavatel skutečnosti, jak se o to pokoušeli neorealisté a iniciátoři manifestu Dogma 95 s cílem dosáhnout lepší věrohodnosti ve zobrazení "života" (což je jen jiná past na diváka, protože to v uměleckém díle ze své podstaty není možné). ___________Takový formální přístup, kdy "tvůrce" sám aktivně vstupuje do díla a ještě to drze přiznává, ostatně není v umění žádné nóvum, neboť stejné hrátky se čtenářem předvádí ve svých mistrovských dílech např. Vladimir Nabokov (mám na mysli zejména Pnin nebo Král, dáma, kluk) nebo u nás např. Daniela Hodrová, či ne příliš známý Jan Křesadlo a Petr Rákos (atd.). Haneke se nachází ve vskutku vybrané společnosti. (28.03.2006)

Rozleptává víc pocit viny, či touha po odplatě? Stojí za zemětřesením středostavovského klidu někdo zvenčí prahnoucí po zadostiučinění, nebo je narušitel dokonce uvnitř? Má vůbec smysl si takové otázky klást, nebo je lepší stát se Hanekeho voyeurskou marionetou? Zatímco normálně bývám moucha, které mistr uchopí křídla mezi ukazováček a palec a udělá škub, v Caché mě jen tak nechal bzučet v zavařovací sklenici s možností pozorovat osobitou manýru komorní narace, statických záběrů a hrátek s interpretacemi. Samozřejmě, spousta lidí ten výhled přes sklo ocení, ale já bych byl radši bez těch křídel.. P.S.: „No animals were harmed in the making of this film (except one rooster)…“ (17.04.2014)

Zajímavý námět, výborně rozkrytá psychologie jednotlivých postav ( zejména postava George ) v podání excelentního Daniela Auteuila, má oblíbenkyně Juliette Binoche , brilantní kamera........ ale zcela upřímně musím říct, že jsem čekal ( po shlédnutí Hanekeho Funny games USA ) mnohem více! Tento snímek ( pro mě ) , zůstal tak nějak na půl cesty....... velká škoda, potenciál tam rozhodně byl a námět sliboval mnohé.... p.s. Haneke je mistr v pohrávání si s divákem. Zde se mu to, ale místama vymklo kontrole...... (05.08.2009)

Možná jsem už i zaujatý, ale nemohu hodnotit jinak. Velice jemně utkaná psychologie egoismu a jeho svědomí, ale zároveň i "utajená" analýza národní viny podávaná Henekeho typickou optikou několika realit. Laurentův rozhovor s matkou (Annie Girardot) je jeden z nejlépe napsaných dialogů, které jsem v poslední době viděl. A přitom působí tak nenápadně. U tohoto Hanekeho filmu proto platí snad nejvíce, že je třeba pečlivě číst mezi řádky. - - - Vnímavou recenzi od Lucie Česálkové najdete v časopise Film a doba 1/2006. (14.02.2008)

Jeden z nejfilmovějších filmů, jaký jsem kdy viděl. Haneke využívá potenciál filmového média s přesností a důkladností chirurga na operačním sále. I v Caché si hraje s formálními prvky filmu co do zobrazovaného, ale jejich rozsah zde působí jakoby v rámci vnitřního konceptu filmu. Tím nechci říct, že by film postrádal Hanekeho chladnost nebo vnější nadhled, ale samotné prvky na mě působí snahou demonstrovat spíš možnosti filmu zevnitř, než upozorňovat na možnosti tvorby jeho struktury nějak explicitně, a tím ji v podstatě narušovat. Samozřejmě Haneke prostřednictvím kazet, které hlavní hrdina dostává, vstupuje do díla a určitým způsobem ho tak odcizuje. Vnitřně opět vede polemiku nad působností filmového záznamu (úhel skutečnosti, jak ji zobrazují kazety), ale tentokrát ji drží pevně v samotném rámci filmu. Poslední dva záběry pak vyjadřují těmi nejčistšími filmovými prostředky epilog, který by převeden do verbálního projevu nebo proklamace některého z hrdinů nutně působil kýčovitě. _ Film obsahuje ve své nepředvídatelnosti jednu z nejvíce šokujících scén, co jsem kdy viděl. (26.01.2010)