Před soumrakem

Osmdesát minut ne ani tak sledujeme, jako spíš posloucháme dialog dvou dávných přátel (menší pozornost věnována mizanscéně je tou oblastí, ve které Linklater za Rohmerem nejvýrazněji zaostává). Je to konverzace dvou inteligentních lidí, kteří se pěknou řádku let neviděli, tudíž si mají co vyprávět – pravda, na rozdíl od jiných zapomínají mlčet (mlčení při vycházení schodů přitom vydává za tolik slov), ale buďme milostiví a přičtěme to na vrub omezenému rozpočtu, tedy i délce. Jesse a Celine opět čelí času, nově ale mají na co (společného) vzpomínat. Knižním zadaptováním se z jejich vídeňského setkání stalo romantické klišé. První i poslední opravdová láska. Přiblížili se ideál (nebo tak alespoň podle paměti soudí), jehož nedosažitelnost formovala následujících devět let jejich životů. S krátícím se časem do jejich konverzace proniká více hořkosti. Více výčitek a úvah, jak mohlo být všechno jinak. Filmu velmi prospívá, že se oproti Před úsvitem nezdržuje vedlejšími postavami, hrdinové si mají dost co říct sami mezi sebou. Jestliže svižně plynoucí povídání, které mnohé jistě přiměje ke zhodnocení vlastního života, zanechává veskrze příjemný dojem, dokonale nenucené zakončení, uspokojivé pro diváka (který si může domyslet vlastní verzi) a ohleduplné k postavám (kterým je ponecháno právo na tajemství), filmu dodává nadreálných kvalit. Podobný pocit "přesahu" jsem měl z finále Zeleného paprsku. 85% (07.01.2007)

Věřím, že když se člověk kouká na tenhle film a potom ho má hodnotit nebo o něm něco napsat, tak vždycky bude psát o svých vlastních pocitech. Je tady hodně komentářů, které honosí příběh a zachycení reality, další zase zatracují nesmyslnost námětu... Nechci lidem brát jejich názor (což bych stejně nemohla udělat), ale myslím si, že ve skutečnosti se v jejich hodnocení hodnotí jejich vlastní já, jejich vlastní bytost, vlastní představy, vlastní přístup k životu. Film sám o sobě představuje jenom jakousi platformu pro naši vlastní mysl. Zrovna teď jsou skoro tři hodiny v noci, ale já bych nemohla jít spát a říct si, že ten komentář napíšu až zítra. Jistě, možná že zítra si sednu a opravím to, co jsem teď s mžourajícíma očima napsala, ale nemohla bych prostě vypnout svoje myšlenky a jít si lehnout a přemýšlet až zase potom. Všechno, co se mi honí hlavou, chci napsat teď, protože ten film ve mně svým kouzlem probudil touhu přemítat, hloubat, možná představovat si, co bych dělala sama, jestli bych se zachovala "líp" nebo "hůř" než hrdinové po tak dlouhé době, nebo prostě jen "jinak". Takže se mi ten film líbí, protože se mi líbí o těch věcech přemýšlet. Líbí se mi představovat, že ne úplně všechno, co řekli, byla pravda, a potom hádat, co tedy nebyla pravda a co ve skutečnosti chtěli říct. Takže ve skutečnosti mi tenhle film prožitkem připomíná čtení knihy než cokoliv jiného - ale je pravda, že každá knížka není pro každého a některé prostě baví číst jen někoho. Jenomže pokud to nezkusíte, tak nezjistíte, jak to je. ♥♥♥ (13.09.2008)

Linklater splnil můj sen a ukázal postavy z romance po konci závěrečných titulků původního příběhu. A dokonce v náramně povedeném díle. Minimalistická režie, skvělý Ethan Hawke a trefný scénář člověka, který má odpozorováno ze života. Pokud jste něco podobného zažili, tak jako já, neváhejte ani sekundu. Cynikům vstup zakázán, přestože tohle není hollywoodská pohádka, ale zasněná realita... prostě lahůdka. Pokaždé se po jejím letmém dotyku rozložím na molekuly. (14.06.2004)

Neni bezpodmínečně nutné znát "jedničku", ale je to dobré k tomu, abyste leccos pochopili. To, že se Celine napřed chová jako pohodová a nezávislá frajerka, aby pak na Jesseho chrlila, co pro ní setkání s ním před lety znamenalo a jaký vliv mělo na její další život, i to, jak je Jesse zprvu milý a pasivní, aby pak přiznal, že s jeho manželstvím vykresleným na přebalu knihy to není žádná sláva , má zkrátka jediný důvod: na rozdíl od vzplanutí ve Vídní, které trvalo "celou" noc a kdy byli oba plní vizí a plánů, jsou teď tak trochu omlácení životem a na to, aby si udělali jasno mají jen 80 minut....a taky jsou v Paříži. (02.08.2004)

Nepopsatelně krásné. Nemohu svými slovy vyjádřit ani setinu oněch pravdivých a úchvatných dialogů, které ze svých úst pronášejí dva, s nimiž si osud tak rád hraje. Po "prvním díle", který mne docela nudil, ale i tak je nakonec výborný, jsem nečekal mnoho. Vlastně jsem se hodně obával, že budu notně zklamán. Díky bohu (jsem jako Celine a nevěřím v náboženství, držím si nadhled), že tomu tak nebylo! První minuty ve mě sice podivně hlodalo a já cítil, že to možná nebude úplně to pravé, ale nyní bych jakémukoliv filmu na světě dal přednost před tímto. Něco tak zasraně pravdivého (jaký pěkný kontrast, použít vulgární slovo v kontextu s romantickým filmem) aby člověk v dnešní době pohledal, a já bych z fleku mohl do svého díla (kniha, film) promítnout podobné emoce. Takže se ptám: proč se zatím jen Linklaterovi povedlo tak bezchybně reflektovat svoje zkušenosti do scénáře? Protože co je život jiného, než nejlepší hollywoodský scénář? Přiznám se, že od momentu, kdy pár nasednul po příjezdu lodí do auta, jsem byl permanentně "rozložen na molekuly" (ha, konečně vím, z jakého filmu všichni kradou tuto větu!). Bude to znít divně, ale takhle silně se mnou naposledy emocionálně zahýbalo Frodovo rozhodování opustit Společenstvo a vydat se do Mordoru... prostě jen přirovnávám podobně silné filmové momenty, i když ten v Before Sunset je tématicky trochu někde jinde. Abych to shrnul: já zažil (zažívám - 28.01.2010) něco podobného, a totálně jsem se našel v Celine, která je zklamaná, a ví, že na světě není pro lásku tolik místa, jak si všichni myslíme. Jsem teď v podobném stavu: proč se mám snažit? Jsem šťastnější sám. Zklamaný. Jen snad jeden poznatek mi v dialozích citelně chyběl, a to jednoduchý fakt, že ten, koho nejvíce miluješ, Ti nakonec nejvíce ublíží. Ale nebylo by to už klišé? Z tohoto filmu si odnáším desekrát více užitečných mouder, než z jakékoliv knihy, kterou jsem v poslední době četl - a proto já čtu. (28.01.2010)