Muž, který ukradl slunce

Druhý film Kazuhika Hasegawy představuje na svou dobu unikátní průnik mezi nezávislou a studiovou produkcí i mezi autorským a komerčním filmem. Ústřední postavy ztvárnily velké herecké hvězdy Kendži Sawada a Bunta Sugawara a celostátní distribuci zajišťovalo studio Tóhó. Film však vznikl v nezávislé produkci a na jeho výrobě se podílely některé z hlavních postav japonského nezávislého filmu začátku osmdesátých let. Hlavní hrdina, středoškolský učitel přírodních věd, už má po krk každodenní úmorné cesty nacpaným metrem a ignorantských studentů. Cestou z úmorné každodennosti se pro něho stane sestrojení atomové bomby. Mnohem náročnějším úkolem než bombu sestrojit se však ukáže vymyslet, co vlastně má z pozice nově nabité moci požadovat. Jako v mnoha ohledech podobný novější americký film "Volný pád" je japonský snímek především nelichotivým zrcadlem své doby a smýšlení tehdejší společnosti i nové generace v Japonsku, pro kterou atomová bomba nepředstavuje reálnou zkušenost, ale nadreálný prvek z fantastických příběhů. Zároveň také představuje důmyslně vystavěný obraz mysli svého hrdiny. Jak kolísá jeho nálada, pohybuje se i film mezi jedovatou satirou na nukleární zbrojení a psychedelickou fantazií o nepřemožitelnosti a nadlidské síle vycházející z klišé žánrových filmů. (09.09.2010)

Uznávám, že je to možná mým nedostatkem diváckých zkušeností – co si vzpomínám, tak jsem neviděl japonský film vycházející z aktuálních reálií 70. let a má feeling této doby. Proto byl pro mě The Man Who Stole the Sun naprosto novým zážitkem, fascinujícím kouskem, který se zároveň těžce popisuje. Mísí se v něm tolik různých vlivů a vedlejších linek, zároveň přitom zůstává plně stravitelný a přístupný i současnému divákovi. Téma jaderné bezpečnosti je stále bohužel velmi aktuální a jeho vyobrazení ne za pomoci velkých červených tlačítek, ale malou kapesní “koulí” ve velkém Tokyu, pod rukami podivína, se mi hodně líbilo. Zároveň ale divák dostane do nosu plnohodnotně napínavými scénami hned několikrát (autobus, konstrukce bomby, samotné finále) a režisér Hasegawa chytře pokládá otázky i diváctvu (Co chcete na světě nejvíce? Co je VAŠE přání?). Oba herci v hlavních rolích podávají ucházející výkony a na první pohled nedostatečná motivace obou k jejich konání je zřejmě kalkulem tvůrce, který má celý film silně autorsky pod svou kontrolou. Nadšení nevyprchalo ani při sledování hodně wtf scény s krádeží plutónia, která v ten nejvážnější okamžik má díky hudbě a střihu charakter téměř groteskní. A to je právě ukázkou a zároveň důkazem proč snímek neustále překvapuje, působí svěže a velmi, velmi neobvykle. Zkrátka zážitek. 90 % (02.04.2012)

Kdo je tento podivný chlapík Makoto? Hrdinný zachránce dětí i terorista, obyčejný muž středního věku i akční hrdina... člověk se neubrání smýšeným pocitům - jeho píle a vůle ho dovedou do situací, do kterých se člověk v jeho postavení nikdy nedostane - třeba že se do něj zamiluje sličná japonská celebrita, nebo že svádí pěstní souboje s elitním detektivem; na druhou stranu to dělá za cenu všeobecného ohrožení; nakonec však ublížuje jenom sám sobě... Ačkoli se nejedná o film realistický, určitě se v sugestivnosti některých scén odráží japonská citlivost k tomuto tématu. Ještě technická poznámka: atomovou bombu nemůže - pokud jsou mé informace spráné - sestrojit každý školák, jak ve filmu říká Makoto. K sestrojení funkční bomy je potřeba dlouhodobé testování, než lze získat funkční rozbuška, protože ta musí fungovat s přesností tisíciny sekundy. Proto dnes, díky bohu, nemámé reálné Makoty a můžem tento film považovat za geniální satiru, ne něco jiného... (27.10.2012)

Ač má Hasegawa ke svému jménu připsané pouhé dva filmy, patří mezi ty nejtalentovanější a nejostřílenější japonského filmaře. Působil přímo pod Imamurou, točil pinku pro Nikkatsu a později založil legendární Director's Company. Když scénárista Leonard Schrader [bratr autora Taxi Drivera - tedy filmu ke kterému bývá tento snímek (ne)právem připodobňován] přišel za Hasegawou s námětem tohoto filmu, Hasegawa prý odpověděl “So Stupid, So Good” a pustil se do práce. No a lépe to asi vystihnout ani nejde. Jde z části o černou komedii, super těžké drama i značně akční film. The Man Who Stole the Sun je zejména ale anti-paternalistickou satirou. Je také ukázkovým příkladem bravurní režie. Cameo si střihnul a kreativním inputem přispěl i tehdy sotva čtyřiadvacetiletý Kiyoshi Kurosawa. Film je od začátku do konce doprovázen nezapomenutelným soundtrackem. Ústřední motiv detektiva Yamashity je obzvlášť povedený a byl o 30 let později použit v Evangelionu 2.0. Za zmínku stojí také mimořádně působivá automobilová honička, která by obstála i ve srovnání s čistokrevnými akčními legendami. The Man Who Stole the Sun je definitivně snímkem mnoha tváří a patří k tomu nejpozoruhodnějšímu co japonská kinematografie kdy vyprodukovala. A to je co říct. (26.10.2014)

Na tomhle dodnes atraktivním a svěžím akčním krimi thrilleru z Japonska mě velice překvapil po celou dobu nepředvídatelný směr, jakým se děj plný zvratů a linek kombinujících několik žánrů ubíral. V nejedné chvíli zde cítit jistý kritický apel, tvůrci budují společenský přesah, aby pak dočasně celý film překlopili naplno do roviny, kdy máte pocit, že sledujete nějaké akční béčko říznuté romantickou komedií. Kupodivu mi přesto ta žánrová rozháranost tolik nevadila, snímek si udržel svůj ojedinělý styl, atmosféru, napětí i mou pozornost po celé dvě a půl hodiny. V první hodině mě Muž, který ukradl slunce fascinoval zejména unikátně, minimalisticky natočeným procesem chemické výroby atomové bomby v laboratoriu (což ve filmu zabírá kolem dlouhých 20ti minut!), poté film naplno získává sympatickou kladnou postavu ústředního policisty (Bunta Sugawara) v boji proti terorismu a k závěru vrcholí akčním a současně psychologickým soubojem dvou protichodných osobností v sérii strhujících okamžiků. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem se přesně naposled dočkal podobného zážitku v rámci akčního žánru. Skvělý zážitek se u mě konal i přesto, že mě tu hlavní (byť spíše záporný a asi schválně necharismatický) protagonista lecčím iritoval, nejčastěji žvýkáním s neustálým vyfukováním bublin... Škoda pár drobných zádrhelů, zejména podivných střihů včetně zastavování obrazu během skoro až groteskně pojaté scény loupeže nádoby s chemickou látkou, což v rámci váhání mezi 4 a 5 hvězdičkami zaokruhluje mé hodnocení alespoň prozatím spíše směrem nadolu. [85%] (24.04.2022)