O půlnoci odnesu tvou duši

„Pravda nebo pouhá lež? Strachu stejně neujdeš.“ Naivně teatrální a přestylizované... a přesto zásek. Skutečná, čili černobílá existenciální úzkost ze smrti (z nepokračování), pekelně řvoucí do ticha a děsivé prázdnoty zhýralé ateistovy mysli. Bohužel pak, v nekonzistentním závěru, zprasená infantilní duchařinou. BEZVĚRCOVO OKÉNKO: [][] Čím mě fascinovala jediná skutečně živá (protože s koulema) postava? †† Svým přiléhavým, jako šlehnutí biče krátkým jménem. †† Že i půl století po své smrti Zé stále ožívá (!), v hlavách ateistů a v jejich komentářích na csfd. †† Tím, jak si Zé své každodenní zírání (cizí) smrti do tváře kompenzoval živočišnou, byť sadisticky zhýralou a sobeckou radostí ze života. †† Pochopením, že smysl života je v jeho pokračování, tedy v dětech. †† Nepochopením, že zlo není cesta ke klidu duše. [][] Jistě, Marins je děsnej narcis. No a? Moje volná asociace: psychopat Otis z Vyvrženců pekla, který vzývá a provokuje Boha, než někoho umlátí k smrti: „Tady jsem, Bože, můžeš mě přece zastavit!“ A co na to ten nahoře? Co by. Mlčí a dělá jakoby NIC. (31.10.2023)

Co je život ? Je to pokračování smrti.Co je smrt ? Je to konec života. Co je bytí ? Je to nepřetržitost krve. Co je krev ? Je to důvod existence. Těmito slovy nás do snímku přivítá hrobník Zé do Caixao. A musím uznat, že to je sympaťák. Opovrhuje náboženstvím a bůh je pro něho v podstatě sprostý slovo. A jak sám pravil ve filmu. Kdyby ďábla potkal i na večeři by ho pozval. Na tenhle kousek jsem narazil úplnou náhodou a vůbec toho nelituju, protože tohle mi fakt neskutečně sedlo. Marins(ův) styl sice určitě nesedne každýmu. Na mnoho lidí to určitě bude působit amatérsky, neohrabaně a místy až groteskně. Takže je to vlastně další film u kterýho dokážu pochopit hodnocení 5 hvězd i odpad. Určitě bych i já měl pár výtek, ale i tak dám plnej počet hvězd. Navíc se jedná o první brazilskej horor a za mě se to ani líp ( s tím minimálním rozpočtem) zvládnout nedalo. (30.06.2020)

...Gýčovitý a brakovitý a rúhačský, alebo ďalej tiež i béčkový, amatérsky a odporne nasvietený [častejšie prevládali okamihy, kedy v titule nebolo takmer nič ani nijako zvlášť extra dobre vidieť ...], a k tomu i pomerne dosť výstredný »blaxploitation«, ktorý je súčasne nasiaknutý i «čiernou mágiou», tak to sa snáď vzťahovalo nielen na práve tohto ústredného protagonistu: Zé-ho do Caixãoa, akéhosi sadistického hrobníka v podaní Brazílčana: Josého Mojicu Marinsa, ale zároveň to dokonalo vystihovalo i brazílsky, akože „hororový titul” s názvom: O polnoci ti vezmem dušu, a to teda konkrétne v rámci celku, ktorý bol vskutku v obidvoch eventualitách, jednak naprosto neznesiteľným, a jednak zase i otrasným zážitkom, s akým už v podstate ani nechcem mať vôbec nič spoločného, pretože to podľa mňa zaváňalo akýmsi sa hraním [s otvoreným] ohňom, na ktorom by sa mohol nejeden [povedzme naivný divák] mimoriadne škaredo [p]opáliť! • A preto táto VEC by mala rozhodne patriť pod akýsi »bezpečnostný zámok«, ktorý by sa mal určite odomykať iba v totálne nevyhnutných prípadoch, čo sa z mojej strany viac už netýka! • Normálne sa ešte čudujem, že ten úbožiak nedostal hneď zo začiatku PO PAPULI od prítomných, vedľajších postáv, ktoré nielenže tolerovali jeho časté excesy, o ktorých pritom vedeli, a tým pádom sa na všetko len prizerali, ako vriacou vodou obarení; aspoň by bolo ihneď po všetkých starostiach, keďže presne v takejto podobe scenár vonkoncom nefungoval, ba úplne naopak; vyznieval absolútne nevierohodne, až by som dokonca povedal, že namiesto pevnej štruktúry, sa dostavila iba paródia, hodná dostatočného posmechu! (01.11.2023)

José Mojica Marins coby režisér a hlavní hrdina v jedné osobě. Marins tímto černobílým filmem vlastně započal sérii o hrobníkovi jménem Zé, který využívá pověrčivé obyvatele malé brazilské vesnice k vlastnímu štěstí a prospěchu. Postava je to tedy nejednoznačná, rozhodně ne typicky kladná a pro mě vlastně ani příliš sympatická. To je ale můj problém. Každopádně jako první díl této dnes již kultovní hororové trilogie funguje více než dobře. Nechybí tu ani důležité prvky každého správného hororu jako hrobky, mrtvoly a půlnoční hřbitov plný duchů. Prostě old school jako prase. (24.04.2011)

LFŠ 2007 Nemůžu se rozhodnout, jestli dát pět a nebo odpad, tak radši zůstanu někde uprostřed. O půlnoci si odnesu tvoji duši je brakový film parametrů Eda Wooda, o tom rozhodně není pochyb. Ale stejně jako u Woodových filmů je opravdu zábava ho sledovat. Film jsem viděl na Letní Filmové Škole v Uherském Hradišti, při půnoční projekci, s přednáškou o Mojicově tvorbě, v originálním znění, s anglickými titulkami a live simultáním překladem. A na tu atmosféru se jen tak nezapomíná. Hlavní hrdina - ďábelský hrobník v Mojicově podání, žije v pověrčivé Brazílii, ale sám je zarytý ateista. Jeho osoba v sobě kombinuje mnoho prvků Nietzcheho filosofie (ateismus, víra v právo silnějšího, touha po moci, pokrevní linie) a nebojí se je prosazovat v praxi. Touhu po přítelově snoubence sám v sobě omlouvá snahou o pokračování své pokrevní linie a proto postupně odstraňuje z cesty jak svojí neplodnou ženu, tak svého přítele a dokonce i lékaře, který se snaží dokázat, že jejich smrt nebyla jen náhodou. Když konečně dostane co chce, slíbí mu znasilněná snoubenka jeho bývalého přítele, že si přijde pro jeho duši a poté spáchá sebevraždu. Nastává ten pravý čas, aby hrobník Zé pochopil, že nadpřirozené síly opravdu existují. Mojicův film je údajně vůbec první horor, který kdy v Brazílii vzniknul. Mojica se při jeho tvorbě musel potýkat jak s velmi nizkým rozpočtem, tak s problémy s herci, které ho přivedli až k obsazení sebe sama do hlavní role. Díky tomu ovšem mohla vzniknout jedna z nejkultovnějších postav světového hororu vůbec. Prakticky nulový scénář Mojica kopenzuje ďábelskou postavou hlavního hrdiny, který nemá respekt před nikým a před ničím. Důraz klade především na svou temnou vizáž, práci s hlasem a také detailní záběry na oči, které v mnohém připomenou legendárního Lugosiho Draculu. Nízký rozpočet se samozřejmě podepsal i na rekvizitách a kulisách, což ovšem Mojicu donutilo k použití originálních a neobvyklých filmařských metod (invertované barvy), které přeci jen posunují film o něco blíže filmovému umění. (26.07.2007)