Tvář ženy

Co z tohohle dějově ne moc zajímavého filmu udělalo opravdu epickou věc? Výborně zahraná hlavní role, ale hlavně Conrad Veidt, který byl naprosto ohromující a jeho postava by se opravdu dala shrnout jako Lucifer in a tuxedo (jak sám kdysi prohlásil), ale upravila bych to na Lucifer in a tuxedo, který vyslovuje božská německá R v angličtině. No prostě epic. (30.08.2014)

Celý príbeh je v podstate súdnou rekonštrukciou prípadu vraždy a obvinenou je mladá žena. Nikdy to nemala v živote ľahké, jej pravá strana tváre je poznamenaná hroznou tragédiou z detstva, ale jazvy na duši sú vážnejšie ako tie telesné. Svedkovia, aj ona samotná, nám rozprávajú svoj príbeh, výpoveď, a divákovi sa postupne odkrývajú tajomstvá prípadu. George Cukor je výborný režisér a dokázal vo svojom filme skĺbiť thriller s psychológiou. Vytvoril kompaktný fungujúci celok a pomohli mu k tomu aj herci. Mna osobne zaujal najviac diabolský manipulátor Conrad Veidt v úlohe Torstena. (15.09.2014)

Žena se zafačovanou hlavou nervózně svírá opěradlo křesla a nasucho polyká. Plastický chirurg ji pomalu a s neproniknutelnou tváří zbauje obvazů po operaci, která má rozhodnout, zda "stvořil svou Galateu nebo svého Frankensteina"... Brilantně sestříhaná scéna, jejíž vyústění samozřejmě neprozradím, mi asi nadlouho uvízne v paměti. George Cukora mám zafixovaného spíš jako režiséra frivolních komedií a muzikálů, ale Tvář ženy je mnohem realističtější, řekl bych pragmatičtější film s kriminální zápletkou. Vyskytuje-li se v něm něco romantického, je to romantické psychologicky uvěřitelným a nekoketním způsobem. Zpočátku film vypadá na soudní drama. Joan Crawford, s krempou klobouku sklopenou přes půl tváře, je předvedena k soudu kvůli obvinění z vraždy. Soudní přelíčení je ale jen rámcovým příběhem pro sérii retrospektivních dějů. Protože je každý z nich dramatizovanou výpovědí obžalované nebo některého svědka, může a nemusí se jednat o nespolehlivé vypravěče a filmu to dodává žádoucí pocit nejistoty, kudy se příběh ubere v příštích minutách. Daní za tento postup je tu a tam jistá nepřehlednost a také kolísavost tempa vyprávění. Joan Crawford, jak se hned zkraje ukáže, pod krempou klobouku skrývá znetvořenou půlku tváře - příčinu veškerého jednání její zlomené a frustrované postavy. Herečka, proslulá určitou mimickou a gestickou okázalostí, kterou Hollywooďané laskavě nazývají "bigger than life", větší než život, hraje nevídaně střídmě. Oči (exaktně vzato jedno oko, nekryté kloboukem), svrchní tóny řeči a těkavé pohyby nervózních rukou jí v tomto filmu vystačí k vyjádření všeho, co jindy a jinde řešila rozmáchlými gesty, expresivní mimikou a házením hlavou. Bezpochyby je to její nejlepší kreace, jakou jsem viděl, v možná zbytečně dlouhém, ale vysoce nadprůměrném filmu. 80% (06.01.2011)

Joan, ikona hollywoodu, a jedna z nejkrasnejsich herecek vsech dob, ve spickovem thrilleru (zenskem nioru?) s radou vtipnych mist a zadnym hloupym. Uzasnu nadale nad krasou teto pani, a reknu to asi takhle - i s tou spalenou pulkou obliceje je krasnejsi nez vetsina tech co potkavam na ulici. :-) Radost pokoukat, krasny film. P.S.: jedna se o remake puvodniho, o tri roky starsiho filmu s Ingrid Bergmanovou. (31.07.2013)

Příběh je celkem netradičně zasazen do Švédska. Joan Crawford zde vytvořila opravdu zajímavou postavu ženy, která je od požáru v dětství znetvořená a živí se vydíráním, ale po setkání s plastickým chirurgem dostane šanci začít znovu. Příběh podávaný formou flashbacků v podobě svědectví u soudu je poměrně vtahující a zajímavým způsobem se vyvíjí. (ty scény ze soudní síně to trochu brzdí, ale to je spíš jen detail.) (21.12.2016)