Tři vzpomínky

Film celkově na velmi vysoké úrovni (kamera, režie, herci atd.) a celkově rozhodně sympatický. U mě ale nastal jeden zásadní problém, totižto že od chvíle, kdy se film začne věnovat Esther, už to dál nežeru, respektive přestávám jít s hlavní postavou Paulem, nerozumím mu, nevciťuji se do něj, protože mě narozdíl od něj Esther sama o sobě vůbec nefascinuje, žádná láska na první pohled nepřichází, přičemž ale jakoby s tímto Despechin zásadně počítal, vše vsadil na tuto "automatickou" přitažlivost představitelky Esther pro jakéhokoli diváka. Asi proto se bohužel tvůrci nevěnují nijak zvlášť nějaké názornější explikaci její postavy a dějovým či situačním budováním její pozoruhodnosti. Místo toho občas ve vnitřním monologu Paula zaslechneme, že prý je drzá, výjmečná, samozřejmá a kdoví jaká, ale to taky spíš až v poslední třetině filmu.. Já jsem tedy s Paulem emocionálně nešel a film mi proto připadal dost "pouze odvyprávěný" a přitom taky trochu odnikud nikam. Druhá věc pak je, co si počít s postavami, které, přestože jsou samozřejmě nezralé atd., se chovají tak evidentně sobecky, nepromyšleně, nezodpovědně, "morálně nekoherentně".. Ani jedna z postav v sobě vedle toho nemá nic dalšího a natolik sympatického, aby to vyvažovalo tuto směs puberťácko-nihilistické a znuděně-promiskuitní do-sebe-zahleděnosti a nesvéprávnosti. Nemůžu to bohužel brát ani jako nějakou kritickou zprávu o čísi generaci, protože reflexe po letech z předposlední části filmu je vlastně... trochu plačtivě bezzubá (a pro mě emocionálně nevěrohodná, jako celý vztah Paula a Esther). (16.02.2016)

Ty dokáže jen stroj času /u/nést. Ty umí jen mysl přivodit, hlava rozehrát...Tu noc mezi nimi jiskry létaly, a když se pomilovali, rozhořely se plameny, které nabraly nekontrolovatelný spád. Hicovali spolu v žáru nirvány, ale když se rozcházeli, každý přiložil po svém polínko do ohně bolesti, odtržené "samoty," a ani vzájemné, výřečné dopisy útěchy, lítosti a vzlykající lásky, je neuchránily od popálenin stupňů nejvyšších. Byli dědici Romeů a Julií, turbulentní milenci ochutnávající nejkrásnější lidský cit, který hřál, ale když není uvážlivě udržován, pálí vztahový řád, je spálen na popel i člověk sám. Něžná ze vzpomínek, první náš polibek. Svůdná, oděná šatníkem vášnivých historek. Rozjitřená, poslední k/l/apka citových šarvátek, nezhojitelných ran, když nabízí se v plén jako kněžka, sladký med. (19.11.2017)

Mathieu Amalric vzpomíná na dětství a mládí své postavy... a přitom má ve filmu jedinou scénu, ve které sám může něco zahrát. Jinak tam žádná scéna s ním nemá žádný význam. A podobných nesrovnalostí je tu více. Až jsem si nakonec položil otázku, proč nám vlastně Arnaud Desplechin tento příběh vypráví... a odpověď nenalezl (50%). (19.11.2017)

Kdyby se ten film tolik nesnažil o to, aby měl nějakou uměleckou výpověď, kdyby se více hrálo na příběh, který je sám o sobě dobrý, tak jsem ochotný tomu filmu dát víc. Líbí se mi prolínání v čase, ale dlouhé záběry, střihy, které mi nějak moc neseděly... Herecky ale nemám moc co vytknout. Mladí i starší herci skvělí. (18.08.2016)

Nostalgické ohlédnutí za první láskou a přátelstvím i bilancování na prahu středního věku. Vzpomínky na blažené i všední dny - jizvy na duši zůstávají... Desplechin umí jako obvykle natočit přesvědčivě i situace na hraně. Vše táhne Amalric, režisérovo alter ego (zde o deset let mladší), ale i ostatní jsou velmi dobří. (90%) (26.09.2015)