Feliciina cesta

S Feliciionou cestou, vycházející z novely Williama Trevora, mám mírný problém: můj obdiv (nezaměnit s adorací) k Egoyanovi tkvěl především ve skutečnosti, že jsem neměl nikdy problém nastoupit na nastolenou dramatickou linku a ztotožnit se s filmovou formou, jež v mnohých aspektech (ne zcela běžná narace, obrazové detaily a mysteriózní podklad věcí zdánlivě obyčejných) nezadala si např. s formou Davida Lynche (nejenom). Egoyanův Odhadce budiž zcela nejlepším možným příkladem (částečně např. i Speaking Parts). Feliciina cesta je stejně jako Sladké zítřky na pomezí toho, co přijímám tak nějak nenuceně, s jistým obdivem a tím, co rezonuje ne zcela v kladném smyslu slova. Ta dramatičnost v irské linii kolem hl. postavy v podání průměrné Elaine Cassidy a jejího milého se někdy bere až příliš vážně a tklivě (bez velkých opodstatnění), naopak nejednoznačnost druhé příběhové roviny s Bobem Hoskinsem, "analogovou" Arsinée Khanjian (váhám, zda bych raději ženu Polanského nebo Egoyanovu...) a četnými kuchařskými reminiscencemi drží rovnováhu. V momentě, kdy Egoyan oba příběhy pájí k sobě, kladný dojem ze sledování převažuje. Nehledě na režisérův rukopis, který je zde stále poměrně dobře čitelný, je to právě výše zmíněná struktura vyprávění a otazník po většinu času sledování co dává filmu jisté kouzlo. Díky tomu všemu, půvabu zakonzervované minulosti, milém hudebním aranžmá v podobě Malcolma Vaughana (úvodní sekvence připomněla mi rovněž pokojný a rodinný svět Modrého sametu) a časem poznamenaným chladícím věžím několika záběrů, je Feliciina cesta stále poměrně slušnou volbou v Egoyanově rejstříku (i navzdory závěru, jež se nezavděčí každému). │70% (15.11.2009)

Jak začít, aby to snad nevyznělo moc pateticky... V roce 2000 jsem se dostal k filmové tvorbě Atoma Egoyana, shlédl jsem snímky Exotica a Sladké zítřky, které osobně považuji za vynikající, nicméně od té doby jsem od tohoto kanadského režiséra arménského původu (narozeného pro jistotu v Egyptě) boužel nic neviděl. Vím, že v rámci filmového klubu na čt2 kdysi dávali film Feliciina cesta (jako součást portrétu Egoyana), ale byl to právě tento snímek, který mi bohužel z onoho tvůrcova portrétu unikl... Škoda. Naštěstí tu je ale server rapidshare a jeho netušené možnosti. Feliciina je mladá dívka z Irska, která se osudově zamiluje do chlapce, jenž však krátce poté město opouští a odjíždí do Birminghamu, prý pracovat v továrně na sekačky. Felicia je pochopitelně smutná a po několika měsících se z dost důležitých pohnutek rozhodne opustit svoji domovinu a vyrazit až do dalekého Birminghamu svého milého najít. V cizím prostředí je náležitě ztracena, naštěstí však potkává muže s věkem lehce přes padesát - Joea. Ačkoliv by se zprvu mohlo zdát, že se jedná o klasický kýčový romantický snímek se srdcervoucím shledáním, tak po několika minutách Egoyan takto očekávajícího diváka z onoho očekávání velmi rychle vyvede. Pozoruhodný je na filmu i místy nelineární způsob vyprávění, díky němuž divák může průběžně pochopit motivaci Felicie i Joea (ten má obzvláště vydařené retrospektivní scény). Velmi kladně bych hodnotil i herecké výkony obou hlavních představitelů, a to Elaine Cassidy (Felicia) a Boba Hoskinse (Joe). Fanoušky Irska určitě potěší tamní krajina podbarvená typickou irskou hudbou. (23.10.2011)

Bob Hoskins hraje takového toho milého strejdu, který rád pomáhá dívkám, jež se ocitají v bezvýchodné situaci. Nutno říct, že ho hraje naprosto dokonale. Se svým klidným příjemně znějícím hlasem by mohl manipulovat i sekačkou na trávu. U Elaine Cassidy se mi nechce věřit, že žena s tak nádhernou tváří se narodila v Irsku:-) Výborné drama. Pošmáknul jsem si. (29.04.2009)

Jemne tragikomické dielko v hereckom koncerte Boba Hoskinsa, ktoré je takou melancholickou spoveďou dvoch osamelých duší, kričiacich ale dve rozdielne túžby. Typická atmosféra Made in UK, krásny írsky hudobný podmaz a hlavne pôsobivý Hoskins tomu dávajú netradičný pochmúrny fíling, len škoda, že viac už nič. (23.02.2023)

Moje tretie stretnutie s A. Egoyanom a rozhodne zatiaľ to najlepšie. Táto netradične vykreslená anatómia jedného psychopata sa mi dostala riadne pod kožu. Niečo tu síce na mňa pôsobilo neprirodzene alebo smiešne, ale našťastie toho nebolo veľa - napr. myslím, že časť s Jehovistami sa kľudne mohla vypustiť. Ale zas bola sranda sledovať, ako na nich Joe vyvaľuje oči. To je ale k negatívam asi tak všetko. To ďalšie si už zaslúži len samú chválu. Od zaujímavo nelineárne vyrozprávaného príbehu a spájania mozaiky životov hlavných postáv, cez hercov až po nádhernú írsku hudbu, ktorá celú tú podmanivú atmosféru plynúcu z prazvláštneho vzťahu tých dvoch a ich vzájomných dialógov, ešte umocnila. A to treba ďalej vyzdvinúť aj to, ako sa tu krásne postavy vyvíjali a ako postupne, po malých dávkach a na základe rôznych detailov, servírovali divákovi svoj charakter. Pozoruhodné, výborná záležitosť. 85/100 (10.04.2017)