poster

Cinematerapie

  • anglický

    Cinematherapy

Dokumentární / Životopisný

Česko, 2010, 108 min

Režie:

Ivan Vojnár

Kamera:

Michal Černý

Producenti:

Ivan Vojnár
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • liborek_
    ***

    Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek.(7.1.2012)

  • Ruut
    ***

    Ono je u podobných projektů vždy těžké rozlišit zda je to tak zajímavé díky režii a zvolenému tématu, nebo díky exhibicionistům a "zjevům" (omlouvám se pokud to zní jakkoliv hanlivě, jsem teď opravdu obecný), hrajícím v tom. Cinematerapie má skvělý nápad. o tom žádná. A je v ní i několik zajímavých hraných vsuvek přímo s aktéry dokumentu. I se mi líbí jistá nedořešenost a nevyřčenost jistých věcí (manželova objednaná vražda třeba), ale jako celek to moc nefunguje.(1.4.2010)

  • jhrasko
    ****

    Svet je plný renesančných bytostí. A mne sa zdá, že každú druhú z tých cinematerapeutických som už stretol, resp.denne stretávám - čo je paradox, subjektívne deja vu i najväčšia sila tejto duševne explicitnej reality show. A keby sa SMSkovalo, ja hlasujem za Darinku: "Udělej mi pořádného bubáka. Měls pravdu. Od té doby, co se neholím, mě nebolej vaječníky. Seš můj brácha, já sem Tvoje nejlepší ségra.“ CAST-in-gové agentúry, traste sa. Fuj, ale som cynický. Inými slovami: autoterapia.(10.8.2010)

  • Vodnářka
    ***

    Celá myšlenka dokumentu je fakt zajímavá, ale... Jací asi můžou být lidé, kteří se rozhodnou vypořádat se se svými problémy prostřednictvím filmové kamery? Jaký asi bude příběh, který jim přijde natolik zajímavý, že se ho rozhodnou sdělit celému národu? Uvidíte sami, účinkující - naprosto ničím nevýjimeční lidé - se cítí jako talentovaná herečka a zpěvačka, která má psychické trauma, že se musela učit matematiku, fakt dobrej textař a renesanční člověk, který prošel tvrdou šikanou, starší dáma s nadpřirozenými schopnostmi, matka šesti dětí, která má fakt ráda sex a chce se přestat vázat na manželovi nebo pár, který jde nejdříve prezentovat to, že jsou prostě obyčejná dvojice a o němž se pak dozvídáme, že ta paní je vlastně na holky. Vím, že zním arogantně, ale mě osobně zajímají příběhy lidí, kteří se museli vyrovnávat s opravdu těžkými problémy a zvládli to díky vlastní síle, trpělivosti, vytrvalosti, toleranci apod., a ne příběhy, které vyprávějí lidi jenom proto, že v sobě našli dost exhibicionismu předvést se před kamerou. [MFDF Jihlava 2010](30.10.2010)

  • swamp
    ****

    Velmi zajímavý polodokumentární projekt Ivana Vojnára, kterému jistě muselo slušet uvedení na LFŠ, kde se, předpokládám, po jeho odvysílání musela zvednout vlna diskuzí. Já toto štěstí bohužel neměl a snímek jsem měl možnost vidět v menším jednosálovém kině, které sice nezelo prázdnotou, ale lidé se při závěrečných titulkách rozešli domů.. což byla velká škoda. Jako velký klad totiž považuji koncept celého projektu, tedy cinematerapii samotnou. Lidé přijdou do studia, zpovídají se ze svých problémů, strastí a obav kameře, respektive divákovi, který musí ten nával zvládnout.. má-li pak divák sedící v kině možnost po filmu vše rozebrat s někým dalším, cinematerapie tak pokračuje, divák se očistí a může být spokojený.. já si to musel probírat v hlavě, což bylo vzhledem k zajímavým rozličným příběhům nesnadné.(22.9.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace