Posedlost

Obrazově i vypravěčsky nevypočitatelná metafora rozkladu manželství, která se ustavičně snaží setřást diváka. V mém případě se jí to nepodařilo; je každým coulem tak podmanivě HNUSNÁ, až je fascinující. Sledujete nával prapodivného odporna korunovaného šíleným výkonem Isabelle Adjani a čekáte, co z toho vyleze. Jednotlivé bizarní střípky gradují a kmitají stejně jako traumatizující postrozchodové myšlenky, jež film reflektuje a dovádí po všech stránkách do absolutního extrému. Velké životní krachy jsou nemocnými myšlenkami pronásledované, ale po jejich odeznění víte, že i přes jejich absurdnost, hnus a bolest svůj význam měly a dopomohly ke konečnému vyléčení mysli. S Posedlostí je to podobné. A taky jde pravděpodobně o první film, který i přes pět hvězdiček jen tak někomu nedoporučím. (16.01.2011)

Jak napsal uživatel Bloody 13, rozhodně se nejedná o nějaký lehký film, určený na nedělní odpoledne. Je to místy ale opravdu hodně těžce stravitelný, filmový kousek, po kterém vás bude možná bolet nejen hlava. Posedlost je ujetá, až šílená záležitost, v čele s výborným hereckým duem Adjani a Neill, kteří oba dva podávají výborné výkony. A mně se tenhle snímek kupodivu, zase moc líbil. Asi se mnou možná něco nebude v pořádku, cítím to už delší dobu. Hned zítra navštívím našeho psychiatra, ten chlap se mi už hodně dlouho nelíbí! (13.07.2015)

Chtěl jsem megapodivnost a megapodivnost jsem dostal. Artové až běda, plné naprosto nesmyslných scén, ale ve své přehrocené bizarnosti je to většinou až groteskní. Sam Neill tam je permanentně vyšokovanej. Furt dělá křečovitý ksichty na houpacím křesle, fackuje svojí ženu do krve a sebevražedně jezdí na motorce a přitom řve. Jeho žena se zase pořád hystericky svíjí, až z ní začne téct nějaká bílá sračka, jak z Bishopa. Do třetice všeho dobrého je tam jakýsi zenový Němec, co se nesmyslně pohybuje, trochu jak Jackie Chan v Drunken Masterovi, a vyhrožuje Samu Neillovi, že na něj bude útočit psychickou silou. To ale není to nejlepší. Žena Sama Neilla totiž v opuštěném bytě zabíjí chlapy a staví z nich jakéhosi chapadlovitého humanoida, se kterým pak náruživě šuká. Ta příšera je mimochodem hodně dobře udělaná a je škoda, že nemá víc prostoru. Kamera je dost dynamická a rozhodně jsem se nenudil, hlavně díky opravdu démonickému Samu Neillovi. Přesto bych ale uvítal větší žánrovou vyhraněnost. Bere se to moc vážně a filosofické přemítání o víře, bohu a nesmrtelnosti chrousta prostě nemohu přijmout s vážnym ksichtem. Fakt jsem se u toho víc gebil, než že bych byl napjatej, vystrašenej, nebo nedejbože nějak prozřel. (08.10.2015)

Tento nezávislý horror je nasiaknutý európskym filmovým štýlom až do morku kosti. Už od začiatku zdiaľky máva na rozlúčku akémukoľvek náznaku klišé, či stereotypu v príbehu, dialógoch, či dokonca v jedinečných hereckých výkonoch. Osobitosť celého filmu je skrytá najmä v príbehu, ktorý treba prijať taký aký je a nelámať si hlavu nad jeho racionalitou, či nad odchýlkami od jeho bežných mainstreamových kolegov. Zulawski ide naozaj cez mŕtvoly, hercov dohnal k brutálnym hereckým kreáciám a sám seba prekonal vo všetkých tvorcovských fázach. Možno to nebude posadnutosť, čo momentálne cítim k tomuto nevšednému filmovému zážitku, ale v každom prípade je to určite spokojnosť. 80%. (13.12.2009)

Posadnutosť. A to číra Zulawského posadnutosť filmovým umením, vychádzajúca z najhlbšieho vnútra ľudskej bytosti, podvedomia, pocitov zatratenia a strachu z odbočenia zo želanej cesty života. Ústredný herecký pár Sam Neill/Isabelle Adjani si ale neuvedomuje, že vstúpil na temnú odbočku do pekla v tvare Y. Cez Boha - nech je to kto a čo chce, psychickú deformáciu osobnosti a vďaka silnému putu jednej individuality k druhej, je cesta k záverečnému tresku a spojeniu lemovaná zničenými osudmi božích detí. Anjel Smrti v hlavách dvojice zatemňuje myseľ, otupuje zdravý úsudok, skresľuje, až úplne vymazáva reálny charakter pozemského žitia. Nahlodávajúci pocit a neskôr aj presvedčenie o správnosti vlastného úsudku sa telom šíria ako rakovina vyberajúca si svoju daň na organizme. Miestami až snový, príležitostne divadelne dekorovaný filmový zážitok s neskutočnými hereckými výkonmi (úplný vrchol), smutným príbehom, štýlovo a vizuálne okoreneným ťažkou porciou beznádeje a skutočnej šialenosti, robí z Possession majstrovské dielo. Pozor, dráma osudu zlomenej rodiny si pravdepodobne vyberie svoju daň aj na divákovi. Prípadný premietací čas, peniaze za úhradu v požičovni, nebudú tým jediným o čo prídete. Possession chce viac! Possession chce vás, vašu dušu, vaše telo. Ťažkotonážny zážitok rozožierajúci nielen počas trvania minutáže vlastné presvedčenie, hodnoty a zmysel toho všetkého. Bol to vždy pohľad režiséra Zulawského, zlomeného Marka (Sam Neill), utrápenej Anny (Isabelle Adjani)? Nie? Áno? Kým a kedy? Čie oči, čí pohľad reprezentoval jednotlivé scény? Boli to oči? .............. BOL TO ZÁŽITOK! JEDEN Z NAJINTENZÍVNEJŠÍCH! ### K zaujímavostiam Zulawského výpovede o posadnutosti sa dajú radiť skutočnosti, že samotný film s anglickou a alternatívnou francúzskou zvukovou stopou produkovalo Francúzsko a Nemecko v koprodukcii, v takom Nemecku ale údajne “Possession“ vôbec distribučne nevychádza. Inde vo svete a to konkrétne vo Veľkej Británii sa “Possession“ zásluhou cenzorov z BBFC začiatkom osemdesiatych rokov dokonca po tunajšom release sťahuje z obehu. Môže za to zoznam tzv. Video nasties. O následné znovuvydanie filmu sa v UK zaslúžilo distribučné štúdio “Visual Film video“, ktoré v roku 1999 predstavuje svoju Uncut verziu (Rated:18) – minutáž 118 minút. Okrem 80 minútového amerického zostrihu existujú aj tzv. Full Uncut verzie - 123 minút (videný práve tento), či dokonca 127 minútová francúzska verzia. ### Záverom mi nedá neuviesť jednu podivnosť. Prakticky vždy ak som za PC, znie mi z reproduktorov hudba. Počas písania tohto komentáru tomu nebolo inak. Nič zaujímavé, ale prakticky s poslednou vetou som si uvedomil, čo že mi to ako kulisa znie: AC/DC - Highway To Hell. Nechápal som. O zámer, plán ani inak vypočítanú skutočnosť sa nejednalo. Prehrávač hudby uznal práve vtedy za vhodné vypočuť si túto klasiku hard rocku. (26.01.2010)