Tonî Takitani
Tony Takitani
Režie:
Džun IčikawaHudba:
Rjúiči SakamotoObsahy(1)
Tony Takitani měl od dětství problémy kvůli svému "americkému" jménu, jež mu dal jeho otec, jazzový trombonista. Chlapec si tak již v dětství zvykl na samotu. V dospělosti se slušně živí jako kreslíř. Zamiluje se do dívky Eiko a ožení se. Manželka má jednu velkou vášeň: miluje značkové oblečení. Z drahé libůstky se však stává posedlost... Scenárista a režisér Džun Ičikawa natočil podle novely známého spisovatele Harukiho Murakamiho vzácně čistý minimalistický snímek. Dokazuje v něm, že film je komplementárním uměním, spojujícím literaturu, obraz a hudbu. V pomalých, dokonale komponovaných záběrech, se střídmou hudbou Rjuičiho Sakamota, vypráví emotivní příběh, sledující zvláštní uzavřený život osamělého muže od dětství až do zralého věku. Podstatnou roli zde hraje vypravěč. Zajímavostí je, že uznávaní japonští herci se objevují v dvojrolích: Issey Ogata hraje Tonyho i jeho otce, Rie Mijazawová pak dívku Eiko a její dvojnici Hisako. (MFF Karlovy Vary) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Jsem jeden z těch ignorantů, kterým japonské filmy příliš neříkají. Ona "překrásná, vláčná kamera", pomalý děj, jehož námět si vystačí sotva na 20 minut a hudba, která je jen lehkým náznakem, mě jednoduše nepřitahují. Tony Takitani není výjimkou a nepodařilo se mi příběhu, v němž se vše děje jen v náznacích, dostat pod kůži. Z východní kinematografie raději Kim Ki-duk. ()
Murakamiho povídku jsem nečetl, neboť doposud nevyšla v českém jazyce, ale domnívám se, že při jejím přepisu pro filmové plátno si Ichikawa moc práce nedal. Předně je znát, že film vznikl na základě krátké prózy, neboť příběh je velmi prostý a dal by se dovyprávět v poloviční délce. Stopáž je tak natahována pomocí dlouhých záběrů, ve kterých postavy jen hledí do dáli, zarytě mlčí nebo vykonávají běžné každodenní činnosti, následkem čehož mě zhruba v polovině filmu dohnala nuda. Nelíbilo se mi ani, že nediegetický vypravěč prakticky odvypráví celý film sám a obraz zde slouží již jen jako jakási ilustrace k jeho vyprávění – není tedy náležitě využito možností filmové řeči. V některých momentech vypravěč pak nedokončí větu a učiní tak za něho přímo některá z postav, nepochopil jsem však, proč tomu tak je. Tony Takitani na mě působil jako otrocké převyprávění literární předlohy, které doprovází vkusně komponované záběry a vcelku příjemná hudba. Nic víc. ()
Nadherné japonské životopisné drama s neuvěřitelnou atmosférou, podmanivou hudbou, která se od začátku filmu nevytratí ani na moment a ještě daleko více umocňuje tísnivý pocit z chladu, který Tony Takitani zobrazuje, překrásnou, vláčnou kamerou a neuvěřitelným emocionálním dopadem, pokud se člověk nechá strhnout. Poezie převedená na plátno srdcem a bolestí, nadsázkou a bez zbytečného zveličovaní. ()
Take pro me je Murakami jednim z nejoblibenejsich spisovatelu. Povidka podle niz byl tento film natocen v sobe obsahuje vsechny typicke rysy zname i z jinych del autora nametu. Jazz, cocktail bary, znackove obleceni, hrdina outsider a krasne zeny... ;-). Tvurci filmu se temito proprietamy verne zastituji a nejen timto. Pridavaji skvelou atmosferickou hudbu od mistra Sakamota. Take vizual a styl vypraveni resi se zjevnou snahou po inovaci. Bohuzel celkova gradace pribehu a pro Harukiho Murakamiho typicky zlom v deji se jim nedari dostatecne interpretovat askoliv si na pomoc vzali tak silne hrace. Nakonec tedy zklamani? Vlastne ano, ale jen velmi male. ()
Můj první film na MFF KV potkaly technické problémy - nejprve vypadla elektřina a pak asi 30 minut nešel zvuk. Proto se zdráhám hodnotit film jako celek. A co se týká té "neněmé" části - přirovnání k poezii docela sedí: určitě se najdou lidé, kteří si jej vychutnají a objeví jeho krásu, mě však mírně nudil, takže jsem poslouchal hlavně pěknou hudbu Ryuichi Sakamota... 50% ()
Galerie (12)
Photo © Sponge
Reklama