Středoškolský profesor Pedersen

Soudruzi, traste se...je typický artový film..žiadne zábrany, zaujímavá tématika..nekorektnosť..proste typické znaky, je to hodne zvláštny film, nie síce zlý...ale na typ takéhoto filmu treba mať jednoducho chuť a náladu...smiech hlavnej hrdinky mi liezol kvalitne na nervy...ale to je vedľajšie...zaujímavý film, ktorý sa rozhodne treba vidieť (21.12.2009)

Začínající učitel v 70. letech koketuje s myšlenkou komunismu a přidá se do vznikajícího hnutí. Tam se zamiluje do aktivistky a románek je na světě. Aktivistka ho ale po čase pošle k vodě. On se ovšem nevzdává a dál o ní v hnutí nenápadně usiluje. Ve filmu tedy sledujeme vývoj románku ale i vývoj lokálního komunistického hnutí. Bohužel, vše je to tak trochu nudné. (26.07.2017)

Jedná se o velice pozoruhodný a zajímavý film z Norska, se kterým ale mohou mít problém hlavně diváci z bývalého východního bloku, kteří zažili politiku Sovětského svazu a kteří si život v komunismu vyzkoušeli. Naopak pro norské diváky, kde film vznikl, nebo vlastně pro všechny, kteří komunismus nezažili, to naopak může být jen další ze zajímavých filmů. A já se musím přiznat, že jelikož jsem se narodil necelé tři roky před pádem komunismu u nás, tak jsem to nezažil, takhle film hodnotím nestranně jako člověk neznalý tehdejší doby a režimu. Ale zpět k filmu. Myšlenka je zde velice zajímavá. Film se odehrává v Norsku v 70. letech a hlavním hrdinou je učitel Pedersen, který se nechá svým žákem přesvědčit, že ten socialismus je vlastně dobrá věc a že by všechna moc měla patřit lidu. A tak vstoupí do komunistické strany a pravidelně se účastní schůzek, přičemž se zároveň nechá svést půvabnou soudružkou jménem Nina, která patří k nejradikálnějším členům a dokonce se ochotně vzdá práce lékařky a jde pracovat jako švadlena do jedné firmy, aby poznala na vlastní kůži těžký život dělnické ženy. Prostě film o skupince lidí, kteří nejsou spokojeni s kapitalismem a chtějí nastolit v Norsku socialismus. Podle popisu děje si lze tedy udělat jasný obrázek, o čem tento film je. Ale já musím říci, že mně se ten film docela líbil. Nevím, čím to může být, možná tím, že mám velmi v oblibě filmy ze severní Evropy a dokonce je vyhledávám, možná je to jen dobře napsaný a zahraný příběh. Každopádně já jsem byl s tímto filmem nadmíru spokojen a určitě doporučuji ke zhlédnutí. Musím přiznat, že já jsem byl na tento film velmi zvědavý a těch dvou hodin strávených s tímto filmem rozhodně nelituji. Za sebe uděluji čtyři hvězdičky. (08.01.2009)

Nametem, zemi vzniku a zpracovanim tento film hodnotim velmi pozitivne. Snad v kazde zapadni zemi Evropy behem studene valky se objevovaly vetsi ci mensi skupiny lidi, kteri aktivne podporovaly socialismus a snily o prevratu. Prvni polovina, plna nadseni a optimismu postav je velmi usmevna. Po vystrizliveni a uvedomeni si, ze to v Norsku nepujde tak snadno a postupne skepsi hlavnich hrdinu se film postupne dramatizuje. A zde vidim nejvetsi slabinu filmu, nebot ne kazdy chce zaveru uverit, zvlaste pak lide z byvaleho vychodniho bloku. (15.12.2009)

Na pracovištích koluje mezi dělníky hodně tvrdého porna... Dlouho jsem si myslel, že se ve Skandinávii vůbec nedělají špatné filmy, že je to v nedostižně přátelské a šik společnosti snad nějak legislativně ošetřené. Soudruzi, třeste se! je jedním z mála porušení zákona / pravidla. Nebyl jsem překvapen následným zjištěním, že autorem filmu je etablovaný Hans Petter Moland, jehož Bezva chlap mě též nechal ledovcově chladným. Copak tu máme: Uhlazené retro, parodickou idylu propagandistických plakátů s ostýchavým pokusem o vytvoření, marxisticky řečeno, nadhodnoty. Jednorozměrné figurky, rutinní vývoj událostí (životní rutina → vášeň → angažmá → postupné ochládání → ...) produkují ale jen nudu. Cokoliv, co by mohlo hořké komediování zahustit (jako třeba motiv střetu buržoazní ne-morálky se sektářskými pravidly Strany) je zadušeno či přejito. Od samého počátku se vnucuje srovnání s Vinterbergovou Komunitou, která pojednává cosi velmi podobné se stejným zadržovaně pohrdavým nadhledem na nasalónní revolucionářství. Jestliže Vinterberg dokázal svůj postoj alespoň maskovat uvěřitelným zájmem o motivaci a člověčí rozměr postav, Moland nabízí historii komunistického hnutí Norska jako střídmě legrační a maloměšťácky ostýchavé dějiny prcání: (při nočním šoustání v březovém háji) To by se Maovi líbilo. Kdyby jeden nebyl posledních dvacet let šiškován čímsi podobným, možná by si to užíval víc. Hřebejk / Viewegh po norsku. Aniž bych sám koketoval s myšlenkou násilného převzetí výrobních prostředků, práce s postavami a výklad stranické angažovanosti jakožto čehosi, co je legračně psychologicky i společensky patologické, mi nepřipadá fér. Rebelové vyměkli / Amerika je za rohem / co nemám to si objednám / východ podchodem... Na toho Molanda si budu muset při sázkách na skandinávskou jistotu dávat větší pozor. Tři s přimhouřenými víky. Nerozumíš ničemu. Rozumíš všemu. (23.07.2018)